Situace ve světě i ve Střední Evropě není nijak veselá. Je velmi závažná i u nás doma. Sešly se dvě věci. Nejhrozivější vojensko-politická situace v Evropě po roce 1945 a nejhorší a nejméně schopná vláda v Čechách po roce 1945. Současné vládě může snad, ve svém, zejména ekonomickém, diletantství a škůdcovství, konkurovat jen vláda Zápotockého s ministrem obrany Čepičkou, v bývalé ČSR z kraje padesátých let minulého století.
Nicméně. Pojďme vše trošku nadlehčit a posuďme sami : Premiér, který rezignoval na prosazování zájmu občanů svého státu. V pracovní době vysílá signály, nejraději do Kyjeva, ve volném čase přilepšuje rodinnému rozpočtu vydáváním predátorského časopisu. Ministr vnitra, inspirován bývalým maďarským premiérem, nám lže ráno, v poledne i večer a pravdu neřekne ani svému šifrovanému telefonu. Ministr financí si občas poplete milion s miliardou. Ministryně obrany a náčelník generálního štábu se nevěnují systémovému navýšení obranyschopnosti země, zato se úžasně věnují tokání a vrkání na sociálních sítích. Ke všemu jsme se nedávno dozvěděli, že místopředseda parlamentního výboru pro bezpečnost za ODS, v roce 1989, co funkcionář SSM, donášel komunistické státní bezpečnosti.
Tato panoptikální parta má problém se vším, co se týká oblasti vládnutí, a to včetně výběru daní. Tudíž si dovolím, dát jí jednu drobnou, inspirativní , radu, právě k systému výběru daní.
První pokus o systematickou centralizaci vládnutí, se v naší zemi odehrál přibližně v polovině šestnáctého století. Souvisel s tím, že českými (tehdy volenými) králi se stali Habsburkové a ti museli spravovat rozsáhlejší státní útvar, obývaný různými evropskými etniky. Řada království, vévodství, markrabství apod, měla rozdílné právní úpravy správy země.
A tak se ekonomičtí odborníci povolaní panovnickým rodem pokoušeli sladit i berní (dnes daňové) povinnosti. Z daní mimořádných se, postupem času, stávaly daně řádné. Do té doby totiž existovala berní povinnost národa pouze při dvou událostech. Prvou byla korunovace panovníka a druhou vdavky panovníkovi dcery. A zde se, pro pointu našeho příběhu, seběhly dva faktory. Tehdejší geopolitická situace a navždy přetrvávající smysl českého národa pro černý humor.
V průběhu šestnáctého století počala zatěžovat státní pokladnu událost ne tak kratochvilná. Válka s Turkem, který se jako o překot tlačil do Evropy. Pohltil postupně Balkán, Uhersko a soustavně bušil na brány Vídně a Moravy.
Mimořádné berně se tehdy, z pochopitelných důvodů, stávaly berněmi řádnými a většina z nich šla právě na záchranu Evropy před tureckým nebezpečím. Situace se časem vyhrotila tak, že většina daní neodcházela k účetnímu dvoru (tehdejší ministerstvo financí), ale přímo k rukám jednotlivých vojenských zásobovacích velitelů. Ti, za obdržené prostředky kupovali výstroj a vypláceli žold.
Nu a nyní jsme u pointy číslo jedna. V průběhu několika let se daňové povinnosti přestalo říkat v českých zemích berně, ale kořeny zapustil terminus technicus „turecká pomoc“. Tedy, pomoc proti Turecku. Výraz to naprosto neutrální, dá se vykládat nestranně, vlastenecky i pejorativně, co tehdejší konzervativec i progresivista ráčil.
Zde se odrazíme a můžeme přeskočit do současnosti k pointě číslo dva. Zejména velkodušně, v dobrém pochopitelně, poradit jediné správné, liberální, progresivistické, vládě Petra Fialy. Přemalujte nápis „Daňová povinnost“ na nápis „Ruská pomoc“. A probůh – přestaňte výběrem našich daní zatěžovat státní správu. Vždyť stačí tak málo. Přesměrujte účty, kam občané, živnostnící, firmy, posílají daně, na účty jednotlivých polních velitelů, kdesi tam na východě. I těch devatenáct miliard korun, které jste ukradli důchodcům, by mohlo jít rovnou do Bankovky, k Charkovu nebo před Oděsu. Nemusíme znát ani jména příjemců. Není to potřeba. K čemu to, stejně si dnes nejsme jisti, jestli je Petr Fiala premiérem ČR nebo Ukrajiny a Vítek Rakušanů pracuje spíše pro MV ČR nebo pro SBÚ.
A zejména – taková přeměna daňového systému ČR na systém Ruská pomoc, by mohla pouze zvýšit renomé naší země v zahraničí. Byli bychom originální, nejen zoufale trapní. Dnes již je to, nicméně, stejně jedno. Premiér a prezident rezignovali na funkce a stali se z nich obchodníci se smrtí, ve volných chvílích chodí po zastavárnách a kupují zvlhlý střelný prach. A ústavní husy, nevida kolem sebe housata, kejhají do války proti houserům…
Kategorie: Autorské články