Zamyslete se nad následujícími třemi větami. Také jim nerozumíte?
V odpovědi na otázku týkající se náboženského vyznání 18,7 % těch, kteří otázku vyplnili, uvedlo, že jsou věřící a patří k nějaké církvi nebo náboženské společnosti. Odpověď „bez náboženského vyznání“ tvořila více než dvě třetiny (68,3 %) odpovědí. Vyplnění otázky o náboženském vyznání bylo dobrovolné, 30,1 % respondentů ji nechalo nevyplněnou, zatímco při sčítání lidu v roce 2011 to bylo 44,7 %.
zdroj: https://scitani.gov.cz/nabozenska-vira
Osobně jsem si to musel pročíst několikrát, abych pochopil, co tím chtěl Český statistický úřad říct.
Přeložme si to do normálního jazyka.
Takže nejprve kontext – na základě posledního sčítání lidu – jistě si vzpomenete na sáhodlouhý dotazník, který jsme vyplňovali cca před 3 lety. Český statistický úřad nám teď zde popisuje souhrnné údaje. Za mě je skvělé, že jsou k dispozici.
Mluvíme tedy o celostátních údajích o víře. A jsou docela unikátní, protože pokud máme věřící a nevěřící, tak 41 % všech věřících nepatří k žádné církvi, náboženské společnosti nebo směru. Mimochodem, to je mnohem více lidí, než kolik věřících se hlásí k nějaké církvi. To je velmi specifické pro Českou republiku, v okolních zemích to vypadá úplně jinak. Jen připomínám, že největšími církvemi v ČR z hlediska počtu členů jsou Církev římskokatolická, Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická.
Vypadá to jako absolutní selhání církví.
Lidé jsou věřící, ale nechodí do kostela, nechodí na bohoslužby a hlavně neplatí církevní příspěvky, církevní poplatky a nedávají jiné milodary.
Takový nevyužitý potenciál!
Cílem církve je samozřejmě zaštítit co nejvíce oveček. Samozřejmě nelze někoho nutit, aby začal věřit v Boha, ale církve se přesto snaží lidi podchytit už od útlého věku. Ale mít v republice věřící, kteří se nehlásí k žádnému náboženství? To samozřejmě vyvolává následující otázky pro představitele církví:
Kdo jsou tito věřící, kteří by mohli být součástí „naší církve“? Kdo je bude zastupovat? V koho vlastně věří? Mají vůbec nějaké vedení? O co se zajímají? Komu jdou jejich dary nebo příspěvky, pokud nějaké platí? A hlavně, jak je přimět, aby přišli do „naší“ církve?
Církve mají své vlastní programy, jak zvýšit počet svých stoupenců. Mnohem lépe však funguje, když nové členy nejen lákáte, ale také je aktivně „odlákávate“ z jejich stávajících komunit. Stačí ukázat, co je v těch „ne našich“ společenstvích špatně, nebo co by se tam mohlo dít za zvrácenosti.
Nemohou to dělat tak okatě
To však zavání něčím ne zcela nevinným. Církve mohou poukazovat na to, že jiná skupina věřících není tak dobrá jako ony samy, např. že pouze přes jejich církev vede cesta k Bohu, ale tím to končí. Už nejde, aby na konkurenční církev nebo společenství hodili trochu hnoje. Církve to nemohou a snad ani nechtějí dělat tak okatě. Jednak to nezapadá do obrazu, který si ve společnosti budují. A jednak by to nebylo správné. Této práce se tedy celosvětově chopilo antikultovní hnutí, jehož členové jsou zástupci různých tradičních církví. A ti vědí, jak pošpinit každého nepohodlného. Odradit různé komunity od další činnosti. Ani ty nejhorší techniky jim nejsou cizí.
Mají v tom dlouholeté zkušenosti. Dělají to jazykem religionistů – studovaných odborníků na náboženství a náboženská hnutí. Díky tomu mohou jejich výroky působit seriózně a objektivně, ale pozor – je to jen zdání. Nemohou být objektivní uź jen proto, že jsou sami stoupenci určité církve, kterou preferují a jejíž zájmy hájí. I když jejich výroky znějí fundovaně, podsunou vám názor, že cokoli mimo tradiční církev je špatné a je třeba se před tím mít na pozoru.
V průběhu let si vypracovali velmi funkční taktiky očerňování
Vždy spolehlivě fungovalo, když komunitu označí názvem „sekta“. Ještě předtím se však postarali o to, aby si pod tímto slovem každý představil jen to nejhorší. Jak? Předchozími publikacemi, články nebo reportážemi novinářů, kteří se na ně odvolávají, … čímkoli, co se dostane do veřejného prostoru. A to bylo systematicky a cíleně vytvářeno po celá léta.
Všimněme si, že všechny pošpiňující články jakéhokoli náboženského hnutí se budou odvolávat na ně. Velmi často se zaměřují na lidi, kteří společenství opouštějí, a jejich křivdu pak prezentují jako jedinou pravdu o společenství.
Mají výhodu, že úzce spolupracují s médii, protože kontroverzní témata jsou denním chlebem mnoha sdělovacích prostředků. V článcích a reportážích je také potřeba „odborného názoru“, kde se automaticky nabízí náš antikultovní religionista, který má mimochodem stejný cíl jako reportér – vylíčit co nejabsurdnější taktiky s cílem co nejvíc očernit.
Vrátíme-li se k číslům – jestliže se 41 % všech věřících nehlásí k žádné církvi, jsou to v očích antikultovníků sektáři. Pokud bychom věřili tomu, co říká antikult, věřili bychom, že 2 z 5 věřících v republice jsou členy sekty. Nebo alespoň praktikují zvrácenosti sekt, které jsou nám v médiích předkládány. Opravdu tomu věříme?
V žádném případě. Musíme se naučit kriticky nahlížet na to, co nám média předkládají. Nic se neděje jen tak. A věřte mi, že v oblasti náboženství a cirkví se hraje o hodně vlivu a peněz, takže nad tím antikultisti jen tak nemávnou rukou.
Kategorie: Autorské články