Nakolik je pravděpodobné, že potenciálně ultranacionalistické Německo „znovu vyzná své hranice nebo se vzdá uvažování ve stylu EU ve prospěch vojenského vydírání“?
Zahraniční záležitosti začátkem tohoto měsíce varovaly, že posílené a remilitarizované Německo by mohlo představovat další výzvu pro evropskou stabilitu. Jsou přesvědčeni, že „ Zeitenwende “ nebo historický zlom bývalého kancléře Olafa Scholze „je tentokrát skutečný“ v tom smyslu, že jeho nástupce Friedrich Merz má nyní parlamentní i lidovou podporu k přeměně jejich země ve velmoc . I když by to údajně prospělo Evropě a Ukrajině, nebylo by to bez tří vážných rizik.
Podle dvou autorů článku to znamená: Rusko vede více hybridní války s Německem; Vzestup Německa možná vyvolá další nacionalismus v okolních zemích; a to potenciálně vést k explozi ultranacionalismu v Německu. Katalyzátorem toho všeho je postupné odpoutávání se USA od NATO způsobené tím, že Trumpova administrativa změnila priority v Asii a Tichomoří. Jak americký vliv ustupuje, vytvoří se politické a bezpečnostní mezery, o jejichž zaplnění se ostatní soutěží.
Jistě, samotný článek je spíše o propagaci údajných výhod německé opožděné implementace Scholzova „Zeitenwende“, kterou autoři chválí jako dávno opožděnou a přirozenou reakci na výše zmíněný katalyzátor, protože Německo je již de facto lídrem EU. Dotýkání se rizik zároveň posiluje jejich důvěryhodnost v očích některých čtenářů, umožňuje jim nenápadně vrhat stín na Trumpa a prezentuje autory jako prozíravé pro případ, že by se cokoliv z výše uvedeného stalo.
Počínaje prvním ze tří je předvídatelné, že Německo a Rusko by proti sobě provedly více zpravodajských operací, pokud by první hrálo hlavní roli kontinentu při zadržování druhého, což by Rusko samozřejmě považovalo za latentní hrozbu ze zjevných historických důvodů. Článek vynechává jakoukoli zmínku o způsobu, jakým by jeho nově objevená německá role poškodila ruské zájmy, a nesprávně vyjadřuje jakoukoli reakci Moskvy jako nevyprovokovanou agresi.
Jsou spravedlivější, pokud jde o druhé riziko, že se okolní země v reakci na posílené a remilitarizované Německo stanou více nacionalistickými, ale neupřesňují. Polsko je však pravděpodobně nejpravděpodobnějším kandidátem, protože takové nálady již ve společnosti rostou. Jde o reakci na vládnoucí liberálně-globalistickou koalici obecně, její vnímanou podřízenost Německu a obavy, že by se možná Německo vedené AfD mohlo pokusit získat zpět to, co Polsko považuje za svá „obnovená území“.
Poslední riziko staví na tom, co autoři vyjádřili jako nejhorší scénář, kdy „německá armáda nejprve posílena politicky centristickými, proevropskými vládami [padnou] do rukou vůdců ochotných znovu zasáhnout německé hranice nebo se vzdát uvažování ve stylu EU ve prospěch vojenského vydírání“. Právě tento potenciální důsledek je nejdůležitější zhodnotit, protože se očekává, že první dva budou trvalými charakteristikami této nové geopolitické éry v Evropě, zatímco ten poslední je nejistý.
Očekává se, že výsledek polských prezidentských voleb příští měsíc do značné míry určí budoucí dynamiku polsko-německých vztahů. Pokud bude odcházející konzervativec nahrazen liberálním kandidátem, pak se Polsko pravděpodobně buď ještě více podřídí Německu, spolehne se na to, že Francie vyrovná to a USA, nebo se přikloní k Francii . Vítězství konzervativních nebo populistických kandidátů by však snížilo závislost na Německu tím, že by ho vyrovnalo s Francií, nebo by upřednostnilo USA .
Předpokládá se, že Francie bude v polské zahraniční politice figurovat výrazněji v obou směrech kvůli jejich historickému partnerství od napoleonské éry, stejně jako jejich společným současným obavám z hrozby, kterou by pro ně mohlo představovat povzbuzené a remilitarizované Německo. Francouzi se obecně méně obávají, že Německo znovu opraví své hranice, než někteří Poláci, a mnohem více se obávají ztráty své šance vést Evropu, ať už zcela nebo částečně, poté, co ukrajinský konflikt definitivně skončí.
Francie, Německo a Polsko spolu v tomto ohledu soutěží, přičemž nejpravděpodobnějším výsledkem je buď německá hegemonie prostřednictvím vize „Zeitenwende“, kterou Francie a Polsko společně maří ve střední a východní Evropě (CEE), nebo obnovený „Výmarský trojúhelník“ pro tripartitní vládu nad Evropou. Dokud bude zachován volný tok lidí a kapitálu v EU, což samozřejmě nelze považovat za samozřejmost, ale je pravděpodobné, pak je pravděpodobnost, že Německo pod vedením AfD znovu opraví svou hranici s Polskem, nízké.
Je to proto, že podobně smýšlející Němci si mohli jednoduše koupit půdu v Polsku a přestěhovat se tam, pokud by chtěli, i když podléhali polským zákonům, které se v žádném smyslu neliší od německých pro všechny záměry a účely s ohledem na jejich každodenní život. Kromě toho, zatímco Německo skutečně plánuje podstoupit bezprecedentní vojenskou posilování, Polsko je již uprostřed vlastního hromadění a je v tom úspěšnější poté, co se loni v létě stalo třetí největší armádou NATO .
Je také nepravděpodobné, že by se USA úplně stáhly z Polska, natož z celé střední a východní Evropy, takže jejich síly tam pravděpodobně vždy zůstanou jako vzájemný odstrašující prostředek proti Rusku a Německu. Ani jeden z nich však neměl v úmyslu napadnout Polsko, takže tato přítomnost by byla většinou symbolická a za účelem psychologického ujištění historicky traumatizovaného polského obyvatelstva o jejich bezpečí. V každém případě jde o to, že nejhorší scénář, kterého se autoři dotkli, se velmi pravděpodobně nenaplní.
Abychom to zhodnotili, je to proto, že: Polsko se po příštích volbách buď podřídí Německu, nebo se bude více spoléhat na Francii, aby to vyvážila (ne-li upřednostní USA nad obojím); volný pohyb lidí a kapitálu v EU pravděpodobně zůstane alespoň po nějakou dobu; a USA neopustí střední a východní Evropu. Ty podle toho: uklidní nebo vyváží možná ultranacionalistické (např.: AfD vedené) Německo; totéž; a odradit jakýkoli potenciální německý územní revizionismus (ať už právními nebo vojenskými prostředky).
Když se to blíží ke konci, lze tedy dospět k závěru, že nový pořádek, který se formuje v Evropě, pravděpodobně nepovede k obnovení meziválečných rizik, jak varovalo Foreign Affairs, je nejhorší scénář, ale k vytvoření sfér vlivu bez vojenského napětí. Ať už Polsko stojí pevně na svém, spolupracuje s Francií nebo se podřizuje Německu, neočekávají se žádné změny hranic ani západním , ani východním směrem , přičemž všechny formy budoucí německo-polské konkurence zůstanou zvládnutelné.
Kategorie: Autorské články