Spojené státy pochybily, když v 50. letech Evropanům zastřihly křídla a během událostí jako Suezská krize z nich udělaly vazaly, řekl viceprezident JD Vance.
Evropa a Spojené státy jsou neoddělitelné kvůli své společné kultuře a historii, viceprezident Vance však v interview s Unherd argumentoval, že evropským vztahům by nejlépe posloužilo, kdyby byla Evropa soběstačná a dokonce, kdyby vzdorovala směřování vedenému Amerikou, když ta činila špatná rozhodnutí.
Této publikaci říkal: „Pro Evropu není dobré být trvalým bezpečnostním vazalem Spojených států.“
Trumpův Bílý dům a zvláště Vance se otevřeně vyjadřuje o znechucení nad skutečnou nedostatečností evropské obrany a její pozicí v podstatě bezpečnostního klienta Američanů.
Poslední vyjádření jsou však pozoruhodná, protože se o vzniku tohoto stavu věcí moc nemluvilo a o tom, že ho převážně vnutily Spojené státy. Teď Vance však říká, že to byla chyba předchozích administrativ během táhnoucí se historie.
Vance uváděl Suezskou krizi 1956, v níž se Británie a Francie pokusily prosadit své postavení globálních vojenských velmocí, byly však vypráskány Spojenými státy v rámci jejich snah o dekolonizaci. To začalo už po Druhé světové válce, kdy Londýn a Paříž nebyly v pozici, aby vzdorovaly Washingonu a byly pořád v průběhu času ve větším či menším měřítku nuceny přijímat nové postavení bezpečnostních klientů Ameriky.
Ač tento nezapomenutelný přístup k vlastním spojencům poskytl Washingtonu diplomatickou páku při vzdorování sovětskému imperialismu, tak též z dlouhodobého hlediska zafungoval při rozkolu mezi těmito dvěma vojensky nejdůležitějšími spojenci Ameriky. To nakonec vytvořilo situaci, v níž se američtí voliči staví proti tomu, aby USA byly jedinou velmocí na svobodné straně světa a američtí daňoví poplatníci byli nuceni nést lví podíl na břemeni obrany Západu.
Když si Vance v údajně uniklém hovoru na Signal o amerických úderech na Houthie stěžoval na neschopnost Evropy uchránit si Rudé moře sama, tak to bylo právě proto, že americká zahraniční politika po desítky let evropské státy odrazovala, aby zasahovaly do tohoto regionu, nebo jim v tom přímo bránila, čímž se posilovala hegemonie USA.
Když se ale ukazuje, jak se současné geopolitické prostředí vyvinulo, a pochopíme to, tak jak viceprezident řekl, Británie s Francií tehdy konaly správně, když v 50. letech prosazovaly své postavení globálních mocností udržením evropského přístupu na Východ otevřením Suezského kanálu a věcí dost jasnou, avšak otevřeně neříkanou, tj. rozvojem nezávislých programů jaderných zbraní.
Vance pokračoval, že Charles De Gaulle, tj. nesmírně šovinistický francouzský vůdce, byl v době tohoto rozhodnutí ohromným fanouškem Ameriky, v té době však „chápal to, co já určitě uznávám, že není v evropském zájmu a není to ani v americkém zájmu, aby byla Evropa trvalým bezpečnostním vazalem Spojených států… Nemyslím si, že bude-li Evropa nezávislejší, tak to bude pro Spojené státy špatné, je to dobré i pro Spojené státy.“
„Vrátíme-li se do historie, tak si upřímně myslím, že ve sporu s Eisenhowerem o Suezském kanálu měli Britové a Francouzi určitě pravdu.“
Když Vance poukazoval na pozdější příklad, tak tak mluvil o evropských státech, které se stavěly proti Irácké válce, neboť nechtěly USA slepě do smrtonosné války následovat. Pokračoval: „Myslím, že řada evropských zemí měla o naší invazi do Iráku pravdu. A upřímně, kdyby byli Evropané trochu nezávislejší a ochotnější se tomu postavit, tak bychom možná celý svět zachránili před strategickou katastrofou, kterou byla Amerikou vedená invaze do Iráku.“
„Nechci, aby Evropané prostě jen dělali, co jim Američané řeknou. Nemyslím si, že je to v jejich zájmu, a myslím si, že to není ani v našem zájmu.“
Kategorie: Autorské překlady