Pokusy bezpečnostních složek ovlivňovat demokratické procesy a procedury vládnutí právního státu se dějí, v moderní a postmoderní době, téměř v každé zemi. Politická státní moc tomuto pokušení čelí kontrolními mechanismy, odvozenými od kontroly nejvyšší, od kontroly parlamentní.
Po překonání politického chaosu let 1989 – 90 a rozdělení Československa v roce 1992, se Česká republika těšila v letech 1993 – 2005 pověsti solidní parlamentní demokracie, se striktním oddělením mocí výkonné, zákonodárné a soudní.
Policie ČR se v průběhu devadesátých let chovala směrem k občanské společnosti velmi vstřícně se snahou o vzájemně konformní vztahy. První represivní akce /zejména akce dopravní policie a exponenciální nárůst odposlechů telefonních hovorů/ přišly až s nezkušeným a hloupým ministrem Grossem. Zpravodajské složky procházely transformací. Jejich význam postupně vzrůstal v souvislosti se vstupem ČR do NATO. Věnovaly se tomu, čemu se zpravodajské služby obvykle, v klidných dobách, věnují – boji mezi sebou samými a odkláněním finančních toků na privátní konta. V žádném případě však, se v těch dobách, silové složky nevměšovaly do vládních, či zákonodárných procedur.
První brutální zásah bezpečnostních složek do fungování parlamentní demokracie se udál v roce 2006. Parlamentní volby silně ovlivnila vyfabulovaná, tzv. „Kubiceho zpráva“, kdy zásah útvaru na potírání organizovaného zločinu Policie ČR do volební kampaně, přinesl vítězství ODS a prohru, tehdy Paroubkově, ČSSD. Co na tom, že málokdo soudný nad tím uronil slzu. Jak říkají američtí zpravodajci : „Prostě jsme potopili ty parchanty, protože naši parchanti jsou ti lepší“. Nicméně nebezpečný precedens byl na světě.
Přišel rok 2013 a skupina okolo prokurátorů Ištvana, Bradáčové a elitního policisty Šlachty se pokusila o policejní puč již přímo, takzvaně na hulváta – vpádem ozbrojeného komanda na Úřad vlády ČR! Kdyby jsou vždy jen chyby – jenomže, kdyby byl premiérem v té době Václav Klaus nebo Miloš Zeman, snad i střelec typu Kalouska, či Topolánka, celá ona bezpečnostní partička by skončila nejprve v cele a poté mimo službu. Jenomže, premiérem byl tehdy slabinger Nečas. Ten se zmohl pouze na to, že se rozplakal, vyklidil pracovní stůl a odešel.
Policejní puč tehdy neutralizoval prezident Zeman, který jmenoval úřednickou vládu a přechodný kabinet zemi dovedl k předčasným parlamentním volbám.
Pokus o policejní puč v červnu roku 2013, je, viděno zpětně, českým jedenáctým zářím a pád premiéra Nečase je naším pádem mrakodrapových dvojčat. Od té doby se stupňuje tlak, ať již části orgánů činných v trestním řízení, ať již částí tajných služeb, na samu esenci demokracie a právního státu v naší zemi.
V první fázi tohoto vývoje postupovalo pronikání „státní bezpečnosti“ do záležitostí vedení státu plíživě, a to, že za nitky tahá někdo velmi kvalifikovaný, někdo, kdo možná není ani občanem ČR, se jevilo, zatím, jako kdyby ponořeno v mlze. V krátkém časovém sledu se udály tři věci :
1. Ministr vnitra Chovanec zakládá na ministerstvu vnitra, v roce 2017, Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Obavu, že taková instituce v sobě nese potenciál omezení občanských práv a svobod, vyslovil z tehdejších politiků pouze Miloš Zeman.
2. Stoupá, byť zatím skrytě, tlak BIS na část politické scény.
3. Premiér Andrej Babiš, odjíždí v roce 2019 do hlubokých lesů Virginie, do centrály CIA v Langley, takzvaně políbit prsten.
Vše směřuje k události, kterou nás „naši tajní“ obdařili v roce 2021. Ano, tušíte správně, směřujeme k Vrbětické frašce. O tomto a dalších událostech v pokračování pod názvem : ČESKÁ REPUBLIKA V CHAPADLECH STÁTNÍ BEZPEČNOSTI II.
Kategorie: Autorské články