Německo bývalo největším příběhem poválečného úspěchu Evropy.
Dnes to bude výstražné povídání.
Někdejší průmyslová lokomotiva tohoto kontinentu Německo strávilo uplynulé desetiletí rozbíjením základů své prosperity pomocí energetické a imigrační politiky tažené spíše ideologií než důkazy nebo zdravým rozumem. Důsledkem jsou rostoucí náklady, úpadek konkurenceschopnosti, sociální rozvrat a politický vzdor.
Kanada by jeho historii měla bedlivě studovat, protože my protlačujeme do velké míry tu samou politiku.
V úpadku Německa sehrála vůdčí roli energie. Spolehlivá a dostupná elektřina je životní mízou pokročilé ekonomiky. Ještě roku 2002 dodávalo 11 jaderných elektráren Německa jednu čtvrtinu jeho elektřiny, kdy většinu zbytku poskytovalo uhlí, a bylo-li třeba, doplnil to zemní plyn. „Obnovitelné“ energie hrály jen podružnou roli. Země měla stabilní, rentabilní elektrickou síť, která podporovala jednu z nejproduktivnějších průmyslových základen.
Tato vyváženost však byla opuštěna. Vláda za vládou podléhala ideologické kampani proti jaderné energii a zavazovala se nahradit spolehlivou ověřenou elektřinu vrtkavými větrníky a soláry. Cíle se posouvaly od snižování emisí až po odstavování všech jaderných elektráren za jakoukoliv cenu. Po katastrofě v japonské Fukušimě roku 2011, způsobené tsunami, ne havárií reaktoru, Německo odstavování urychlilo. Během šesti měsíců bylo odstaveno osm jaderných elektráren. Zbytek přišel na řadu brzy. Ani invaze Vladimira Putina na Ukrajinu proti-jaderný fanatismus Německa nevykolejila.
Důsledky se daly předvídat. Poptávka po elektřině ještě rostla, jak Německo protlačovalo elektrifikaci spotřebitelů a průmyslu, ale vítr a soláry s tím nezvládaly držet krok. Německo se místo toho obrátilo k dovozu zemního plynu, většinou z Ruska a nahradilo tak energetickou nezávislost geopolitickou zranitelností. Kdyby si Německo nechalo jaderné elektrárny v provozu, tak by podle studie provedené PricewaterhouseCoopers, mohlo teď být 94 procent jeho výroby elektřiny bezemisní a ceny elektřiny by byly o zhruba 23 procent nižší.
Teď se místo toho Německo potýká s jedněmi z nejvyšších cen elektřiny navíc s úpadkem spolehlivosti dodávek. Dokonce vynalezli nové slovo „Dunkeflaute“ k označení období ticha a tmy, kdy větrníky a soláry nevyrábí žádnou elektřinu. Vysoké ceny elektřiny vyprázdnily německý průmysl. Jeho vůdčí chemický sektor se dramaticky scvrkl. Rodinné továrničky, už po staletí pilíř německého průmyslu, se zavírají po stovkách.
Nejviditelněji jsou ty škody vidět na německém auto-průmyslu, který poskytoval živobytí milionům lidí a byl kotvou jeho exportní ekonomiky. Dnes už je na ústupu. Výroba se mezi lety 2017 až 2024 propadla o 29 procent. Čínští výrobci profitující z dotací a nízkých cen energií zaplavují evropské trhy levnými elektrickými vozidly. Německé firmy poprvé od II. světové války ztrácí podíl na trhu a propouští pracovníky v ohromných počtech.
To mělo Kanaďanům znít nepříjemně povědomě. Kanada si také doma vyhání ceny energií, přičemž značně sází na elektrifikaci a výrobu elektrických vozidel. Máme méně průmyslových nárazníků než Německo a vyšší dopravní náklady. Když takové šoky neunese průmyslová lokomotiva Evropy, tak je postavení Kanady ještě prekérnější.
Druhou ranou, kterou si Německo samo zasadilo, byla masová imigrace. Kancléřka Angela Merkel během Syrské občanské války otevřela hranice své země s bezstarostným prohlášením: „Wir Schaffen das“ („My to zvládneme“.) Do konce roku 2015 přijalo Německo 1,2 milionu uprchlíků. Integrační systém byl přetížen a školy, bydlení, sociální služby a politika s tím zápasily. I přes tyto jasné varovné signály to Německo nechalo pokračovat a rok za rokem přijímalo statisíce migrantů z obtížných asijských a afrických zemí.
Fiskální náklady jsou ohromující. Jen roku 2024 utratilo Německo skoro 30 miliard euro, čili asi 48 miliard C$ za uprchlíky a žadatele o azyl, a to mimo náklady spojené s kriminalitou a bezpečností. Sociální soudržnost se dále drolí. Veřejná místa vyžadují větší bezpečnost. Teroristické útoky a sexuální útoky rostou. Přichází politický vzdor.
Teprve teď Německo šlape na brzdu a deportuje desetitisíce odmítnutých žadatelů o azyl nebo kriminálních migrantů a krátí dávky.
Ty samé vlády, které svého času tvrdily, že otevřené hranice jsou morální povinností, teď uznávají, že to má limity.
Selhání Německa v energetice a imigraci mají společnou příčinu: politiku taženou moralistickou vírou spíše než empirickým poznáním nebo praktickými omezeními. V obou případech se disent vylučoval, náklady se minimalizovaly, varování se ignorovala a korekce kurzu se odmítala, i když škody nešlo popírat.
Kanada by se měla poučit. Rostou nám ceny energií, přičemž udržujeme imigraci na skoro rekordní výši včetně statisíců ani ne schválených uprchlíků v době nedostatku bydlení, stagnující produktivity a napjatých veřejných služeb. Na Německu se ukazuje, jak rychle se mohou dobré úmysly přetvořit na ekonomický a sociální úpadek.
Kanada má zatím ještě čas změnit kurz. Jestli se rozhodne vzít si z toho poučení, je už další věc.
Kategorie: Autorské překlady