Teď má padesát dní k dosažení smlouvy o ukrajinské neutralitě.
Jeden rok poté, co slíbil ukončit Ukrajinskou válku za jeden den a jen po šesti měsících svého prezidentování Donald Trump po cestě před sebou zase začal kopat tu prázdnou plechovku. Ultimátum prezidentu Putinovi, aby uzavřel mír, nebo ho čekají sankce, prakticky nemá šanci na Ukrajině změnit ruské záměry. Do kouta zahnaný Trump bude možná nakonec nucen řešit to, o co v podstatě Rusku jde.
Prezident Trump v televizním vyjádření 14. července během jeho schůzky s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem řekl: ‚Nebudeme-li mít do padesáti dnů mír, zavedeme velice tvrdé tarify, tarify o asi sto procentech, můžete je nazvat sekundární tarify.‘
Stejně jako roku 2017 se teď Trump ocitl uvízlý v politikách washingtonských kuloárů s nemožností provést restart vztahů mezi USA a Ruskem, což by vnitřně zjevně chtěl.
Ten Sankční zákon na Rusko 2025 by zavedl tzv. sekundární sankce na Rusko uvalením tarifů až 500 % na země jako Čína a Indie, které dováží mj. ruské energie. Američtí zákonodárci od Trumpa chtějí, aby tvrdou rukou prezidenta Putina na Ukrajině zadními vrátky donutil couvnout. Budí to ale déžavu, nad kterým se chce zívat.
Sankční zákon proti americkým soupeřům roku 2017 podepsaný k uzákonění 2. srpna 2017 neměl na ruskou politiku vůči Ukrajině jakýkoliv dopad, vedl však k ohromnému kolapsu vztahů mezi USA a Ruskem. Zvláště jasně to ilustruje rozhodnutí snížit diplomatický personál USA v Rusku o 755 zaměstnanců, což mj. znamená, že dnes je pro ruského občana prakticky nemožné v samotném Rusku požádat o americké vízum, neboť ambasáda USA prostě nemá dost personálu.
Aby se Trump vyhnul opakování roku 2017, tak si zjevně ve Washingtonu kupuje čas padesáti dnů pro mír na Ukrajině, než ho Senát přinutí, aby na Rusko uvalil sekundární sankce. To oznámení z 14. července bylo tudíž více o domácí politice v USA než o zahraniční politice.
Co se však Trumpovi ve skutečnosti provedlo, bylo stanovení jasného ultimáta Rusku, aby s Ukrajinou dosáhlo mírové dohody bez jakéhokoliv jasného závazku plnícího konkrétní požadavky Ruska, kdy klíčovým požadavkem je neutralita Ukrajiny a odvolání jejích aspirací na vstup do NATO.
Jako ultimátu to však fungovat nebude, protože ta dodatečná vojenská podpora, kterou teď USA Ukrajině nabízí placená evropskými spojenci z NATO, nebude stačit k obrácení vojenské situace ve prospěch Ukrajiny.
Navíc ty střely Patriot a protivzdušné zbraně mohou sice docela omezit celkový dopad úderů ruských dronů a raket na ukrajinská města. Avšak vojenská realita v terénu je taková, že Rusko dále získává území. Na řadě míst podél fronty kolem Prokorovsku a Kupiansku, ve směru Konstiatynivky a Siversku bylo dosaženo značných nedávných ruských zisků v rámci té pozvolna standardně vedené opotřebovávací války.
Jako referoval v Británii Guardian, i někteří ukrajinští politici a bloggeři už vystoupili, aby řekli, že těch padesát dnů Rusku prostě jen umožní, aby okupovalo další ukrajinská území. Tím nejzajímavějším bodem té zprávy je spíše odhalení, že mediální kanály britského mainstreamu už referují o opozičních názorech z Ukrajiny, než aby jen opakovala povídačky Zelenského propagační mašinérie.
Takže těch padesát dnů z vojenského hlediska nadržuje více Rusku než Ukrajině.
A ty tzv. sekundární tarify jsou pro Rusko jen sekundární. Skutečnými tarify budou pro země jako Čína, když zdaní zboží z Číny a z jiných postižených zemí dalšími 100 % navíc k zavedeným sazbám.
Když však USA naposledy pro Čínu zvedly tarify na 145 %, tak byl Trump nucen rychle couvnout, neboť Čína prostě zvedla své tarify na zboží z USA ve stejném poměru. Pokud by si Trump myslel, že Čína neprovede znovu to samé, tak mám obavy, že propadl sebeklamu.
I kdyby došlo k tak nepravděpodobnému vývoji, že by Čína na ty ‚sekundární‘ tarify takhle nereagoval, tak není zdaleka jasné, jak by prezident Xi Jinping mohlo Putina nutit ke změně jeho válečných cílů na Ukrajině, aniž by v Číně ztratil tvář, což by ho politicky poškodilo.
To nás přivádí zpět k Trumpovu ultimátu. Jeden komentátor poznamenal, že se mu povedlo ‚zahnat sebe samého do rohu Oválné pracovny‘, s čímž není snadné si poradit.
Šance, že by prezident Putin couvl bez jakýchkoliv ústupků Ukrajiny nebo jejích evropských sponzorů, je tak nízká, jako by skoro neexistovala.
Donald Trump, který jak se zdá, předal řešení Ukrajinské války jako subdodávku Marcu Rubiovi a Keithovi Kelloggovi (kam asi zmizel Steve Witkoff?), může být teď nucen investovat více osobního času na dovedení této války ke konci.
Ano, už se i přímo zapojil do rozhovorů s prezidentem Putinem, což by se mělo v této válce trpící nedostatkem diplomacie uvítat. Jeho skutečný problém je ale v jeho neschopnosti přimět Ukrajinu a její evropské sponzory, aby řešili skutečné ruské záměry v této válce.
Hlavními požadavky jsou a vždy byly ohledně potřeby, aby Ukrajina přijala neutralitu a odvolala své aspirace na členství v NATO. V tom nejsou jakékoliv náznaky kompromisu ze strany Kyjeva, Bruselu, Berlína či Londýna.
Nabídka více zbraní Ukrajině, ať s jakkoliv dobrými úmysly, prostě jen u Zelenského, Marka Rutteho, Ursuly von der Leyen, Friedricha Merze a Kera Starmera posílí názor, že aspirace Ukrajiny na NATO zůstanou stále živé. A ruské zbraně bohužel neutichnou, dokud nedosáhnou přinejmenším dohody o ukrajinské neutralitě.
To Trumpovi umožňuje pouze jednu možnost. Musí teď investovat osobní čas do toho, aby na Ukrajinu a Evropu tlačil, aby přijaly neutralitu Ukrajiny jako součást dohody o zastavení palby a o delším mírovém procesu. Pokud to neudělá, tak ho mohou politici ve Washingtonu donutit, aby uvalil tarify na Čínu tak, že to více než kdykoliv předtím poškodí americký lid a poškodí to jeho reputaci.
Kategorie: Autorské překlady