Prezident Kielského institutu pro světovou ekonomiku Moritz Schularick v interview s Neue Osnabrücker Zeitung nedělal žádné tajnosti s tím, jsou tu příznaky poukazující na směřování k válečné ekonomice. Je ovšem bizarní dívat se, jak se ekonomové podvolují intelektuálnímu stádnímu myšlení centrálního plánování.
Profesor Moritz Schularick, prezident Kielského institutu pro světovou ekonomiku (IfW) zjevně našel konečné řešení ekonomických problémů Německa. V interview s Neue Osnabrücker Zeitung (NOZ) si tento ekonom stěžoval na vůdcovské vakuum v německé zbrojní politice. On ji vidí jako centrum aktivní průmyslové politiky, která by Německo mohla vyvést z jeho ekonomických útrap. Schularick od zbrojní výroby očekává, že jeho vlastními slovy zafunguje jako „vzpruha pracovních míst“.
Doslova řekl: „Pokud Evropa opravdu chce v obraně brzy stát na vlastních nohou a nezůstávat závislá na USA zachvácených MAGA (Trumpovo „udělat Ameriku opět velikou“), tak musí ministr obrany Boris Pistorius dostat rozkaz, aby s evropskými partnery spolupracoval na konečném nahrazení USA a jejich kapacit.“
Fatální válečná rétorika
„Rozkaz k pochodu,“ vojenská soběstačnost – takový slovník je jak odhalující, tak nebezpečný. Vypadá to, že jak politika, tak na stát napojený ekonomický výzkum konvergují ohledně vojenské politiky do společné cesty a do čím dál více centrálně plánovaného řízení průmyslu. Návrat k tržním principům vypadá v kruzích německých ekonomů jako pohádka, když nikdo už nevěří v léčivou moc osvobození od klimatického diktátu, pře-regulovanosti a fiskálních břemen.
Podle Schularicka by politici měli zavést zbrojního koordinátora na vrcholné úrovni, aby v reakci na ruskou hrozbu řídil investiční fondy. Že by v té roli viděl sám sebe? Konec konců se do konce desetiletí plánují obranné investice 500 miliard € ke snížení bezpečnostní závislosti na USA.
Nedostatek výrobních kapacit
Schularick kritizoval nesmírně pomalé tempo stupňování zbrojní produkce. Od začátku války před čtyřmi lety se k výraznému zvýšení výrobních kapacit neudělalo nic.
„Kolik raket Taurus se dokončí za měsíc? Ani ne hrstka,“ lamentoval. Jasný deficit průmyslové politiky, odvodil z toho.
Tak se nám tu vynořuje nový duch německých ekonomických akademiků: vše se točí kolem vysoce vychvalovaného globálního směřování, kolem aktivní průmyslové politiky teď prosazované Bruselem a Berlínem a nebezpečně přikrmované se státem spjatým výzkumem.
To, co se dlouho na základě principu trojnásobné recidivy předpovídalo, se teď zjevně naplňuje. Centrální plánovači včetně Schularicka zjevně předpokládají, že mohou ladem ležící průmyslové kapacity Německa přesměrovat pro obranný sektor. Výrobu aut jde z jejich hlediska snadno převést na výrobu tanků. Vedle už zavedené produkce toho zboží, po kterém u soukromých domácností není poptávka, se tím vytvoří další na dotacích závislý průmysl spotřebovávající zdroje civilního průmyslu a uměle zvyšující civilistům ceny.
„Znovuobjevená“ pracovní etika Němců ve válečném režimu
Schularick dospěl k euforii nad slibnou budoucností válečné ekonomiky a překvapivě znovu objevil dlouho už v Německu chybící pracovní etiku. Uvádí, že obvykle se vyrábí na jednu šichtu, pět dnů v týdnu. V podstatě jsme se učili, že takto vypadá práce německé ekonomické budoucnosti.
Vypadá to, že nikdo nepřemýšlí, co by se v nadcházejících letech mělo vyrábět, abychom se vyhnuli prázdným regálům po pouhých třech týdnech potenciálního konfliktu. To není jen o obrněných vozidlech, nýbrž i o budoucích technologiích jako autonomní systémy, satelity, AI nebo robotika, dodává Schularick. V tom všem německý průmysl zaostává.
A kde se ta konkurenční nevýhoda, které se onen centrální plánovač diví, asi vzala? Třeba z německé politiky a z bruselského byrokratického aparátu fungujících jako vnitřní nepřátelé?
Na tom interview se předvádí rozšiřující se propast mezi ekonomickou realitou a hermeticky utěsněnou slonovinovou věží politiky, státem podporovaného výzkumu a podlézavých médií, která prosazuje ohromnou ekonomickou zcestnost, spolu s čímž nezvládají ani vyhodnotit skutečnou vojenskou sílu Ruska, které teď ve skutečnosti nemá na kontinentální invazi.
Viděli jsme ten scénář už během éry COVIDU: jakmile se to uvede do chodu, začne se státem spjatá mediální mašinérie svou povídačku chrlit ze všech novin, vysílačů a armád robotů na sociálních médiích k potlačení otevřené diskuse. Báje o ruské okupaci se hájí v apokalyptickém tónu zadupávajícím veřejnost.
Svět snů centrálních plánovačů
A jak si technokraté jako Schularick, Merz nebo von der Leyen v praxi představují konverzi výrobních linek na vojenské zboží? Kromě financování je tu i otázka předání znalostí. Přijdou snad programy k tomu z internetu nebo z ministerstva Borise Pistoriouse?
Přenášení znalostí nutné k vybudování centrálně plánované válečné ekonomiky z civilního průmyslu je monstrózní a časové náročné. I po desetiletích trpkých zkušeností se Zelenou transformací – která zatím jen výrobních kapacity vyhnala z Německa – zůstává křivka poučení, které si politici odnesli, negativní.
Bylo cílem snad tohle? Je to ironie, jakmile průmysl dohnali do kouta klimatickou politikou až k hroucení, tak prý zaplní uvolněné kapacity výrobou zbraní?
Kromě businessu se selhavšími klimatickými dotacemi se tedy vynořuje nový pilíř opory ekonomického vysávání, tj. evropský obranný sektor. Zda takový experiment může ustát ekonomické podmínky skutečného světa s hroutící se průmyslovou produkcí a s vršícím se dluhem, je dost pochybné. Centrální plánovači jako Schularick budou mít jistě vysvětlení: kazí jim to živly vzdorující evropské integraci, společné válečné ekonomice a bruselské akumulaci dluhů.
Iluze centrálního plánovačství
Není třeba být hlubokým ekonomickým expertem, aby člověku došlo, že ta militarizace je předurčena ke krachu. Stačí se jen letmo poohlédnout do historie 20. století. Kromě ohromně scestného směřování zdrojů je tu i problém národní suverenity, nesouběžných geopolitických zájmů EU a rozpolcené Unie – zvláště Východního bloku znepokojeného konfliktem s Ruskem.
Ovšem i ekonomové jako Schularick podléhající lákání moci centrálního plánování ukazují, že nejsou imunní k osobní ješitnosti. Určitě doufají, že jejich instituty z toho budou profitovat – a třeba doufá i v ministerskou pozici jako zbraňový koordinátor. Kdo ví, jaké popisy funkcí ještě cirkulují v kuloárech Berlína a Bruselu?
Tragické ovšem je, že tam všude je zjevně motem: „Po nás potopa.“
Kategorie: Autorské překlady
1 komentář u „Přechod Německa na plánovanou ekonomiku tažený válkou s Ruskem“