Válka USA a Izraele je v první řadě vedena k vytvoření izraelské hegemonie nad Západní Asií.
V jedné úrovni je tento konflikt existenční bitvou vedenou mezi íránskými střelami a protivzdušnými kapacitami oproti těm, co mají USA a Izrael.
V konvenčním myšlení je to střet, který člověku hlava nepobírá: Írán by měl být překonán technologií a palebnou silou USA a přinucen ke kapitulaci.
Vojenské pokoření Íránu spolu se zbavením hlav jejich vedení by mělo prý vést k přirozenému vzdoru populistické roztrpčenosti, která by měla přemoci Íránský stát a dotáhnout ho zpět do Západní sféry vlivu.
Na hřišti čistě bilaterálního boje s tím, jak válka vstupuje do svého čtvrtého dne, je to ale Írán, kdo sedí na sedadle řidiče. Ten stát se nesesypal, ale spíše jsou vidět masakry pomocí dronů a raket na amerických vojenských základnách po celém Zálivu a Izrael zasahuje hypersonickými raketami poprvé vyzbrojenými vícečetnými řízenými bojovými hlavicemi.
V tomto okamžiku se už Íránu podařilo dostat zásoby protileteckých prostředků v Zálivu na pokraj úplného vyčerpání a hluboce se zakusuje do izraelsko-amerických protivzdušných rezerv, když zpočátku Írán upřednostňoval starší rakety a drony, které protivzdušnou obrany vyčerpaly. Íránské špičkové střely letící přes čtyři Machy se ukazují být proti izraelské protivzdušné obraně odolné.
Zpravodajstvím USA vedená vražda Nejvyššího vůdce se ukázala být kardinální chybou. Místo aby to vyvolalo kolaps morálky, vedlo to naopak k ohromnému vzedmutí podpory pro Islámskou republiku. K jasnému překvapení Washingtonu to též rozohnilo šíity v celém regionu, kdy ti volají po džihádu a po odvetě za zabití uctívaného šíitského náboženského vůdce. Tel Aviv a Washington přečetly terén děsivě mizerně.
Shrneme-li to, Írán je odolný a drží si základnu dlouhodoběji oproti USA, z jejichž kalkulací vycházela válka ve stylu ‚rychle vypálit a mazat‘ – tj. strategie převážně vynucená nedostatkem munice. Monarchie ze Zálivu se potácí. ‚Značka‘ Zálivu jako místa prosperity, velkého finančnictví, AI, pláží a turistiky – je nejspíš vyřízená. A ani Izrael ve svém současném stavu přežít nemůže.
Geopolitické rozcestí však sahá daleko mimo Írán a státy ze Zálivu. Selektivní uzavření Hurmuzského průlivu Íránem a širší ničení zařízení v Zálivu nám říká jiný příběh.
Zvláště se zaměřuje na ničení infrastruktury Páté flotily USA v Bahrajnu. Pátá flotila tvoří páteř regionální hegemonie USA, jak je to předestřeno zde:
„Zhruba 90 % světového obchodu s ropou prochází těmito oblastmi a kontrola USA těmto dodavatelským řetězcům energií zaručuje bezpečnost. Tato flotila též pokrývá tři životně důležitá strategická úzká hrdla: Hormuzský průliv, Suezský kanál a průliv Bab al-Mandeb. A jejich ústředí není pouhým přístavem. Je to komplexní centrum radarů, zpravodajství a databází.“
Íránu se zatím dařilo ničit radary a značnou část logistiky bahrajnského přístavu a administrativní infrastruktury. Systematicky to vyhání síly USA ze Zálivu.
Válka s Íránem nebyla zamýšlena jen, aby podle venezuelského modelu přidala íránské zdroje k portfoliu ‚energetické dominance‘ USA. Loni Írán představoval jen asi 13,4 % celkového ropného importu Číny po moři, tj. není to kriticky důležité.
Celkově je Íránská válka však o větší hře USA: Jde obecněji o kontrolu nad strategickými úzkými hrdly a tudíž o upření přístupu Číny k energetickým trhům a tedy o přiškrcení jejího růstu.
Trumpova Národně bezpečnostní strategie (NSS) pro politiku USA stanovuje cíl „přesměrovat čínskou ekonomiku ke spotřebě domácností“.
To je americké kódové slovo pro přinucení Číny, aby méně exportovala a více importovala pomocí radikální rekonfigurace ekonomiky na více domácí spotřeby s cílem obnovit americký podíl na globálních exportech na úkor hyper-konkurenceschopného a levného čínského exportu.
Jedním způsobem, jak takový posuv vnutit by byly tarify a obchodní válka. Ale druhým by bylo upřít Číně přístup k energetickým trhům, tj. k širšímu trhu BRICS, který je k růstu nutný. Toho by mohlo být dosaženo, jak naznačuje strategie NSS, omezením dodávek zdrojů, tj. uvalením námořních blokád v úzkých hrdlech pomocí obléhání a zabírání plavidel přes svévolné sankce na plavidla (jak jsme to viděli při blokádě Venezuely).
Stručně řečeno íránské údery na Záliv by mohly být v první řadě zamýšleny k vyslání poselství, že pokud se sousedi ze Zálivu sešikují s Izraelem a Amerikou proti Íránu, tak to Írán už akceptovat nebude. Avšak tím, co Írán také zjevně dělá, je, že zkouší vyrvat klíčová úzká hrdla, přístavy a plavební koridory zpod kontroly USA a vzít si je pod íránskou kontrolu.
Jinými slovy převzít nad mořskými cestami přilehlými k Perskému zálivu kontrolu Íránem. Takový posuv by byl nesmírně důležitý, nejen pro vztahy mezi Čínou a Íránem, ale i pro Rusko, které potřebuje udržet export po námořních cestách otevřený.
Pokud se to Íránu v této gigantické bitvě proti Izraeli a Trumpově administrativě podaří, bude to ohromné vývojové rozcestí. Výběrová uzávěra Hormuzského průlivu po měsíce by už samotná vyvolala zkázu na trzích s evropským plynem a také by to mohlo vyvolat krizi na trzích s dluhy.
Dále zničení ‚obchodní značky Zálivu‘ jako bezpečného investičního útočiště by nejspíš přineslo devalvaci dolaru, jelikož by investoři hledali alternativní zeměpisnou oblast umisťování svých aktiv.
Také americká Trumpova trasa pro mezinárodní mír a prosperitu, tj. koridor napříč Jižním Kavkazem, nejspíš bude kousat hlínu. Nejspíš to podnítí i Indii, aby se vrátila k ruským dovozům ropy a zůstala u nich i s dopady na vztahy Indie s Izraelem.
Kromě geopolitické rekonfigurace v důsledku války se značně změní i geo-finanční architektura.
Kategorie: Autorské překlady