Ideologie otevřených vnějších hranic se stala klíčovým prvkem bruselských politik. Když roku 2015 Angela Merkel vyslala své pozvání pro miliony příchozích, tak jen potvrdila už dávno zavedenou politiku. Přičemž tvrzení, že to má něco společného s bojem proti „nedostatku dovedných pracovníků“, bylo vždy jen hezkou výmluvou.
Německá ekonomika je teď ve volném pádu. Roky přehnaných regulací, drtivé fiskální břemeno a na sobě spáchaná energetická krize nesmírně vyděsily pracovní trh. Od roku 2019 se v soukromém sektoru vytratilo 700 000 pracovních míst.
Zbytňování státu tento kolaps maskuje
Během té stejné doby přijala samotná vláda skoro půl milionu lidí do veřejného sektoru. Což znamená reálnou zkázu produktivní ekonomiky obnášející asi 1,2 milionů pracovních míst. V samotném roce 2025 hrozí krácení o dalších 100 000 míst, což je alarmující verdikt nad kurzem Berlína v socialistickém stylu centrálního plánování. Je to též logický důsledek víry v dotacemi taženou „Zelenou transformaci“, která může nahradit soukromou ekonomiku utvářenou kapitálovými trhy, konkurencí a inovacemi.
Tento úpadek je strukturální. Od roku 2018 je produktivita rok za rokem v propadu. Německý růstový model se zhroutil. Roku 2024 ze země uniklo 64,5 miliardy € čistých přímých investic, kdy většina odtekla do Spojených států, kde re-industrializace, deregulace a hojnost energie vytváří atraktivnější business klima. Někdejší lokomotiva světového exportu Německo krvácí odlivem kapitálu a know-how.
Pracovní trh se obrací
Investice uvnitř Německa zamrzly. Podle oficiálních dat se počet vzniklých jobů v červenci propadlo o skoro 11 procent oproti předchozímu roku na pouhých 628 000. Vedle těchto míst stojí miliony nezaměstnaných, jak Němců, tak migrantů. Má to dvě příčiny: státní školství systematicky produkuje absolventy neodpovídající tržní poptávce a štědrý sociální stát lidi odrazuje od adaptace a od shánění produktivní práce.
Skutečný rozsah nezaměstnanosti je zamlžený. Stovky tisíc se skrývají za krátkodobými pracovními úvazky, „školícími“ programy nebo za dírami ve vedení statistik určenými k minimalizaci těchto čísel. Pracovníci existují. A přitom ani média ani politici nikdy neopomenou zopakovat varování před akutním nedostatkem dovedných pracovníků.
Téměř žádný korporátní projev nebo studie think-tanku neopomene klišé o chybějících pracovnících. V Kolíně sídlící Institut pro německou ekonomiku varuje před nedostatkem více než 530 000 kvalifikovaných pracovníků, kdy tvrdí, že konkurenceschopnost je „dramaticky ohrožena“. Státem vlastněná banka KfW to nazývá „největším ekonomickým rizikem Německa“ a předpovídá „dekády slabého růstu“, nedojde-li k reformě. Nabízené oficiální „řešení“ je vždy to samé: otevřete hranice ještě více v naději, že se někde v té přílivové vlně migrace podaří najít zlomek vhodných kandidátů.
Business realita
Praktické rekrutování kvalifikovaného personálu je však vždy na managementu. Žádná úspěšná společnost nezávisí na státu, aby jí poskytl kvalifikované žadatele. Ty radši vytváří atraktivní podmínky: konkurenceschopné platy, výhled na povýšení a příležitosti k rozvoji. Ty shání talenty v celém světě, zaměřující se na skutečné zdroje expertů. Ty investují do integrace a udržení si lidí, kdy vědí, že po dovedných pracovnících je globální poptávka.
Proaktivní firmy chodí na mezinárodní výstavy, využívají specializované náboráře a dávají inzerci na technická média. Rekrutují na školách a univerzitách, aby si doplnily řady. Žádná nespoléhá na státem vedené pracovní agentury, symbolické „iniciativy“ nebo na příliv kvalifikovaných ekonomických migrantů.
To, že německé společnosti zůstávají převážně potichu o krachu politiky otevřených hranic, stejně jako jsou potichu o absurditách Zelené transformace, odhaluje korporativistického ducha, který teď svazuje i business nejen politiku.
Otevřené hranice hájí dva tábory
Povídačku o „demografickém a kvalifikačním nedostatku“ zastávají dva tábory. První jsou naivní idealisté se sklony věřit, že kolabující demografii Německa lze nahradit přílivem lidí z regionů bídy. Ti zůstávají slepí ke kulturním důsledkům masové islamizace, ignorují realitu sociální fragmentace a poukazují jako na model na Spojené státy, přičemž ignorují, že imigrace v USA v 19. století byla převážně evropská, kulturně slučitelná a migranti byli při absenci sociálního státu nuceni k asimilaci.
Pro ně není pohraniční stráž EU Frontex nic jiného než fíkový list pro opuštění vnějších hranic Unie.
Druhý tábor postupuje podle vykalkulovanější politické strategie. Stejně jako v USA se masová imigrace ze zbídačených, nestabilních regionů promítne do většího podílu voličů levice. I ti vytahují „demografický kolaps“ a „nedostatek kvalifikovaných pracovníků“, aby se na to vymluvili. S mediální podporou se jim daří stigmatizovat jakoukoliv kritiku politiky otevřených hranic jako fašistickou nebo reakční.
Výhled a důsledky
Zatímco Spojené státy pod Donaldem Trumpem zavedly nejradikálnější představitelný obrat, tj. nulovou toleranci, masové deportace a tvrdé prosazování, tak se Evropská unie propadá do chaosu. Dochází ovšem k vzestupu pravicových stran jako AfD v Německu, Fidesz v Maďarsku, Bratři Itálie pod Giorgiou Melon a Národní obroda Marine Le Pen ve Francii. Ale i přes tento vzestup stále nenastal věrohodný obrat v migrační politice EU.
Potud, pokud symbolická gesta, jako ojedinělé deportační lety nebo krátké pohraniční kontroly, budou stačit k uklidnění tisku a ke stabilizaci průzkumů pro levici (a jejich tzv. „konzervativní“ spojence), budou si bruselští byrokraté pevně držet kormidlo politiky.
Mezitím s reálnými řešeními přichází nikoliv vlády, nýbrž společnosti: Středně velké firmičky, maloobchodníci, průmysloví průkopníci a rodinné firmičky. Ty dělají nábory v zahraničí, investují do školení, spolupracují se školami a univerzitami a zaplňují stavy pracovníků, které stát svým zkrachovalým školským systémem rozbil. Německý pracovní trh nezachraňuje politika otevřených hranic, nýbrž iniciativy právě toho soukromého sektoru, který politici neustále podvrací.
Kategorie: Autorské překlady