Plánované zničení demokracie. Kdo je na řadě?

Viceprezidentem Evropské federace FECRIS je od roku 2009 Alexander Dvorkin. A. Dvorkin je aktivní ruskou osobností, hlavním odborníkem na sekty v Rusku, který nemá pro tento obor žádnou relevantní specializaci a je neustále kritizován5  kvalifikovanými odborníky z oblasti religionistiky, práva, historie a dalšími vědci, kteří umí odlišit původní vědecký přístup od tendenčního podvrhu. Alexander Dvorkin, autor termínu „totalitní sekta“, se zapojil do boje proti nepohodlným organizacím již v roce 1992 s požehnáním patriarchy Ruské pravoslavné církve Alexije II. S jeho požehnáním získal titul profesora, pracuje jako vedoucí katedry sektologie na Pravoslavné humanitní univerzitě Svjato-Tichonovského.

Od té doby aktivně spolupracuje a vede svůj boj společně s představiteli Ruské pravoslavné církve a také s agenty FSB. Zejména jeho zástupce v Radě při Ministerstvu spravedlnosti Ruské federace Roman Silantjev se netají spoluprací s FSB6. Je-li A. Dvorkin autorem termínu „totalitní sekta“, pak R. Silantjev je autorem vymyšlené „vědy“ destruktologie7.

„…Vymyslel jsem novou aplikovanou vědu, u nás mnoho doktorů tím hřeší. Má se za to, že nejste skutečný lékař, pokud jste nevymyslel novou vědu.“
Roman Silantjev, tvůrce vědy destruktologie7.

Alexander Dvorkin se jako viceprezident FECRIS neustále účastní každoročního sympozia společně se zástupci MIVILUDES – vládní instituce spadající pod francouzské ministerstvo vnitra8. Zároveň od počátku Euromajdanu na Ukrajině až do současnosti A. Dvorkin a jeho okolí vydávají prohlášení proti Ukrajině, Ukrajincům, Evropanům a Západu, urážejí nepravoslavné organizace, podporují tzv. „ruskou speciální operaci“9. Všichni jsou podle ruských antikultistů satanisté, teroristé a sektáři. Obdobnou rétoriku podporuje další korespondent francouzského FECRIS – archijerej Alexandr Novopašin10, který je viceprezidentem antikultovní organizace RACIRS v Rusku v čele s A. Dvorkinem.

Veřejné osobnosti, které nepodporují rétoriku antikultistů nebo jsou v jakémkoli rozporu s jejich ideologickou linií, se často stávají terčem útoků stejným způsobem jako organizace, které v této zemi již dříve zkompromitovali. Následuje informační šikana s využitím pomluv a dezinformací, které antikultovní agenti pohotově šíří v mediálním prostoru. Tato metoda se nazývá metoda dehumanizace.

Dříve tuto metodu poměrně úspěšně využívaly antikultovní organizace v Rusku, na Ukrajině a v dalších méně demokratických zemích. Mnohé konflikty, které vznikly kvůli antikultovní propagandě v těchto zemích, se následně staly jedním z hlavních důvodů shromáždění, revolucí a rozpoutání války12.

V poslední době jsou v českém a obecně v evropském informačním prostoru zaznamenány různé výroky a formulace s protisektářskou rétorikou, podobné těm, kterými začaly rozsáhlé destruktivní akce před lety v jiných zemích. Pokud se počátek takového scénáře uskuteční v České republice, vyvstává jediná otázka: v jaké fázi je naše země v experimentech antikultovních extremistů? Jak daleko tato infekce pronikla do našich struktur? Máme čas zabránit dalším fázím antikultovního terorismu na naší půdě a zabránit destrukci naší demokracie?

Alarmující je i další skutečnost, která se odehrává v sousední zemi – na Slovensku. Ještě v roce 2016, tedy před devíti lety, se Alexandr Dvorkin stal čestným doktorem (Doktor Honoris Causa) Prešovské univerzity za „přínos v rozvoji vědeckého poznání, kultury, humanismu, mezinárodních vztahů a přínos k podpoře dobrých vztahů mezi Slovenskou republikou a Ruskou federací“.

Evropu zaplavují antikultovní agenti, přestože z jejich úst již delší dobu opakovaně zaznívají protidemokratická a protievropská prohlášení. V současné době je patrná tendence k radikalizaci vyslovených postojů antikultistů. 

Podívejme se na jeden ze scénářů vývoje událostí, který se odehrává v dějinách antikultovní činnosti. Souběžně s informačně-psychologickým zpracováním obyvatelstva ze strany antikultovních organizací pomocí pomluv a hanobení nepohodlných se používá další metoda – deprogramování.

Deprogramování, historie vzniku

Cult Awareness Network (CAN) je americká antikultovní organizace založená Theodorem Patrickem v roce 1978 ve Spojených státech. Specializovala se na takzvané „deprogramování“ lidí zapojených do nových náboženských hnutí, která byla považována za destruktivní kulty. Toto hnutí vykreslovalo jednotlivé členy nepohodlných náboženských hnutí jako bytosti slabé vůle, které nebyly schopny se sami zachránit. Tato organizace se zabývala únosy lidí na žádost jejich příbuzných, kteří nesouhlasili s volbou blízkých osob, držela je ve fyzické izolaci od zbytku světa, aby oddělila „kultovní oběť“ od jejich obvyklé ideologie, a používala fyzické a psychické násilí. V USA bylo této metodě vystaveno celkem asi 2000 lidí. Činnost CAN pokračovala až do poloviny 90. let, ale byla zastavena řadou soudních procesů. Zdálo se, že v civilizované společnosti zvítězil zdravý rozum nad brutalitou, ale nebylo tomu tak.

Dnes, stejně jako v minulosti, existují současně dva proudy: antikultisté a deprogramátoři. Zatímco cílem antikultistů je zdiskreditovat kulty jako fenomén a přimět vládu k boji proti nim, deprogramátoři se zabývají „osvobozením“ jednotlivých stoupenců kultů. Strategie antikultistů spočívají v lobbování a přijímání vládních zákonů, které by samotnou existenci kultů znemožnily nebo alespoň zabránily jejich šíření.13

Připomeňme si autora pojmu „totalitní sekta“ – Alexandra Dvorkina. Je zajímavé, že americká minulost pana Dvorkina se shodovala s rozvojem amerického antikultovního hnutí. Po návratu z USA do Ruska na počátku 90. let začal Alexandr Dvorkin organizovat antikultovní hnutí v postsovětských zemích. Více než 30 let jeho usilovného boje proti kultům přineslo plody, které jsou pro antikultisty možná ještě uspokojivější než jednotlivé aplikace deprogramování, protože se prosadily na legislativní úrovni, a tedy i v médiích a orgánech činných v trestním řízení. Dnes je silový a informační tlak na organizace označované termínem „sekta“ v Ruské federaci jedním z předních na světě.

Pokud jde o používání hrubých metod deprogramování, Alexandr Dvorkin popírá, že by se na něm přímo podílel. Existuje však webová stránka meziregionální společenské organizace „Centrum pro pomoc státu v boji proti extremistické činnosti “14 , kde je obhajobě Alexandra Dvorkina věnována samostatná stránka a popisu postupu deprogramování je věnována také samostatná stránka15. Citace z webu:

„Podstata deprogramování spočívá ve fyzicko-psychologickém a emocionálním působení na osobu, která je v náboženské nebo jiné psychické závislosti, s cílem donutit ji zřící se nově získaného systému hodnot“ „…Proces deprogramování je podobný procesu ‚vymývání mozků‘ v náboženské organizaci“.

Dnes je deprogramování veřejnosti prezentováno různými způsoby v závislosti na konkrétní lokalitě. Někde se věci nazývají pravými jmény, přibarvují se pouze „blahodárné účinky“ těchto antihumánních metod, někde byly metody deprogramování oživeny pod novou hlavičkou „poradenství při odchodu“– exit counselling16.

Poté, co předseda MIVILUDES ve své zprávě „Spravedlnost proti sektářským odchylkám“ předložil doporučení předsedovi vlády, se ve Francii objevil nový termín: „právní deprogramování “17. Zpráva doporučuje zapojení sdružení specializovaných na „sektářské odchylky“, jako jsou UNADFI a CCMM.

Lídři mezi zeměmi v otevřeném deprogramování

Kromě zastřených forem deprogramování existuje hrubé používání této nehumánní metody i dnes v 21. století, zejména v Jižní Koreji a Japonsku.

Do roku 2015 přesáhlo použití deprogramování v Japonsku 4 000 případů, dokud Nejvyšší soud nezasáhl v případu Toru Gota, člena Církve sjednocení, který byl zadržován déle než dvanáct let18.

V Jižní Koreji bylo za účelem deprogramování uneseno více než 3 000 členů jen z jedné organizace Sinčchondži19, včetně obětí na životech. V roce 2007 byla Kim Sun-hwa zbita kovovou tyčí a zabita svým bývalým manželem, se kterým se rozvedla poté, co jím iniciované deprogramování selhalo. Ještě nedávno, v roce 2018, se Gu Ji-Yin pokusila vyhnout deprogramování, což způsobilo, že ji její otec svázal a dal jí do úst roubík, což vedlo k její smrti udušením.

Na tento incident se odvolalo americké ministerstvo zahraničí, které požádalo jihokorejské úřady, aby ukončily praxi deprogramování. Tyto a podobné pokusy zabránit lidskému utrpení a úmrtím byly bezvýsledné, protože deprogramování v Jižní Koreji pokračovalo.

Tyto a podobné zločiny jsou svou antihumánností ve výše uvedených zemích šokující, dokud si člověk neuvědomí, že předpoklady pro možný vznik podobných hrůz jsou v České republice již pozorovány. Zpracování informací s antikultovní propagandou probíhá stejně, jak to začalo kdysi v Jižní Koreji, Číně, Americe nebo Rusku. Metody antikultovního teroru jsou dnes prezentovány v různých podobách, nazývány různými jmény, uplatňovány na různých úrovních, ale podstata je stejná – porušování všech lidských práv a svobod je všude stejné.

Na co jsou Češi a zbytek evropského demokratického bloku připravováni tentokrát? Na revoluci? Válku? Nebo na něco horšího? Čeká nás otroctví a uvržení do temnoty náboženské středověké inkvizice? Nebo triumf civilizovaného demokratického pluralismu? Tato otázka se týká každého člověka, kterému záleží na jeho budoucnosti a budoucnosti jeho dětí. Nezapomínejme, že dezinformace funguje tam, kde přestávají fungovat zákony. Zákonodárný orgán – to je parlament, parlament – to jsou především lidé. Média – to jsou lidé, orgány činné v trestním řízení – to jsou lidé, vláda – to jsou lidé. Je na všech lidech, aby rozhodli, kdo vyhraje tuto neviditelnou válku o naši mysl a svobodu.

„Nejdříve se pustili do komunistů, ale já jsem na jejich obranu nepromluvil, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli na řadu Židé, ale opět jsem mlčel, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli za katolíky, ale mlčel jsem, protože jsem byl protestant. Nakonec si přišli pro mě, ale to už nebyl nikdo, kdo by pozvedl hlas na mou obranu.“
Pastor Martin Niemoller, r. 1945. V roce 1937 byl zatčen nacisty, shledán vinným z velezrady a uvězněn v koncentračním táboře, kde zůstal až do konce 2. světové války.