Mezi žáky mého kurzu rychločtení na začátku devadesátých let byl i muž jménem Pavel Hajný. Konalo se to kousek od Mníšku pod Brdy, v lokalitě Kytín Chouzavá. Na představovacím kolečku v předvečer prvního dne řekl o sobě, že je scénárista. Tak jsme my ostatní byli zvědavi, jestli napsal scénář také k nějakému známému filmu. Všechny nás ohromil: „Tak například Sexmise!“
A že hlavní práci na scénáři udělal jeho kamarád Julek (= Juliusz Machulski), a že původně to Pavel měl s ním mít asi půl napůl, protože to měl být film také půl napůl česko-polský. Jenomže našim papalášům v oblasti filmu se to zdálo být moc odvážné – takže film byl nakonec čistě polský, ale s českým podílem na scénáři.
V příjemné atmosféře toho večera ostatní účastníci přátelsky poplácávali Pavla, že zejména tu scénu s akustickým heslem na přivolání výtahu ke svobodě vymyslel náramně. No – v paměti se mi nedochovalo, jestli to bylo z pera Pavlova nebo Julkova; ale mohlo to klidně být i našeho českého (moravského) původu; vždyť Pavel Hajný je původu valašského – to ono kultovní citoslovce je na Valašsku ctěné, vážené, frekventované. Viz Bohuš Stejskal z Vizovic ve filmu Dědictví. To ono kultovní citoslovce je zde výrazem upřímosti, poctivosti – výrazem, že mluvčí myslí svá slova smrtelně vážně. Ve významu citoslovce jedno z nejryzejších slov českého jazyka.
Pavel Hajný byl už tehdy pilný člověk. Zatímco po náročných lekcích po večerech ostatní v klubovně s chutí hráli společenské komunikační hry, Pavel seděl na svém pokoji a psal scénáře. Měl už tehdy nebývalou věc – notebook. Psal v textovém editoru T 602, kód bratrů Kamenických. Pamatujete? Byly tehdy kapacitní floppy disky „double size–double density“, měly celých 360 kB (ne MB ani GB) úložného prostoru.
Sexmisi jsem viděl mnohokrát; česky, i s neopakovatelnou vychutnávkou polsky. A připadá mi, že má lidem s postupem doby co říci stále více.
Stuhrův pan Maks byl jednoznačně heterosexuální bílý muž. V totalitě feministek se tedy cítil prachbídně, stále narážel.
Pamatujete na scénu nejvyššího soudu nad těmi dvěma muži? Mejnstrým hlásil neochvějně, že Albertka Einsteinová a Mikuláška Koperníková byly ženy – ovšem dezolát dezinformátor Maks jim to kazil… že prý muži. No to si dal – to bylo řevu shora z lavic tehdejších jistě notně podporovaných neziskovek…
A byly tam špatné ženy (státem dobře placené „krávy“ i bezduché dozorkyně) i ženy samostatně myslící a nakonec dobré (Lamia). Hlavní šéfka (tedy – muž) Její Veličenstvo chytře vymyslelo coby akustické heslo to, nad čím se jen při pouhém pomyšlení pokrytecky ctnostné „dámy“ pohoršují. Natož aby to nahlas vyslovily.
„Všude jinde je špatně, jedovato, radiaktivno. Zatímco u nás (uvězněni v zatuchlém dole) je to ten nejlepší z možných světů – daří se, prosperujeme, snižujeme inflaci…“
Nepřipomíná vám to něco?
Děj filmu vrcholil. Výtah vyvezl tři odvážlivce nahoru, pan Maks prořízl zatuchlé špinavé plátno – a to náhle zazářivší světlo svobody bylo oslnivé. Člověk se vždy až zachvěje prozřením, satisfakcí, pravdou.
A pak ten kyslík v ovzduší a letící čáp, symbol plodnosti, symbol lásky dvou pohlaví – muže a ženy… A ve vile všechno dojemně normální – jen ta funkcionářka a dosud podporovatelka podzemního režimu Emma Dax se při prozření před televizní mejnstrýmovou propagandou třásla a o to více křičela: „Jak můžou lidem takhle lhát?!“
No – propaganda je propaganda.
Takže – od premiéry filmu uběhlo mnoho let, čas pokročil, pan Maks Jerzy Stuhr pokojně umlkl. A na výtah už si jadrným slovním heslem nezavolá.
A vlastně ano, zavolá… a mnohokrát. A vy budete u toho – vždy, když Sexmisi budou zase dávat nebo si ji přes internet rovnou pustíte.
Dívejte se vnímavě, se všemi souvislostmi.
Kategorie: Autorské články