Harmonogram je již stanoven, v nadcházejících letech budou v EU a jejích členských státech jak podniky, tak spotřebitelé platit více za emise CO2. Ředitel BASF Markus Kamieth varuje před potenciální zkázonosností této politiky.
Jak už to věděl Friedrich Nietzsche, pravda přichází na prasečích nohách. A to zjevně platí pro evropskou klimatickou politiku, realita skutečných nákladů Zelené transformace a jejich dopad na průmyslovou základnu Německa se už pomalu a nevyhnutelně vynořuje.
Ředitel BASF Markus Kamieth se 29. října ocitl pod tlakem při předkládání čtvrtletních výsledků. A to, co oznámil, bylo další studenou sprchou pro kohokoliv stále doufajícího v nový hospodářský zázrak.
Ubohé výsledky ve stabilním prostředí
Tato na světě největší chemická společnost ohlásila za 3. čtvrtletí 2025 oproti loňskému roku 3% pokles výnosů, přičemž EBITDA se propadlo o 5 %. BASF je tedy pod ohromným tlakem, a aby se vyrovnala s tlakem rostoucích nákladů, ořezala 1 400 pracovních míst.
Na čísla od BASF je třeba pohlížet v souvislosti s pomalu se zotavujícím globálním ekonomickým cyklem. Zvláště ekonomika USA vyrostla skoro o 4 %, což táhne silná poptávka. Ekonomiky Číny a Indie dále dynamicky expandují, zvláště v sektorech, které jsou v chemickém průmyslu kriticky důležité.
Zatímco globální ekonomika nabírá na hybnosti, tak stejně jako většina chemického sektoru a širšího průmyslu vůbec, německá dále ztrácí půdu pod nohami.
Hlavní sídlo této společnosti v Ludwigshafenu je postiženo nejtvrději, kdy jejích 33 000 zaměstnanců se potýká s nejistou budoucností.
Kritika klimatického kurzu
Kamieth byl během té prezentace nečekaně upřímný. Kromě kritiky obchodní politiky EU a rostoucích cen energií v Německu, se pustit i do zřídkakdy otevřené diskuse o tabuizované klimatické politice EU.
Kamieth nebyl ve svém projevu moc zdráhavý a nazval evropský systém obchodu s emisními povolenkami CO2 (EU ETS 2) tím, čím to je, tj. útokem na průmyslovou základnu Evropy.
Pro samotnou BASF, pokud se současný klimatický kurz v rámci obchodování s CO2 nezmění, narostou do roku 2027 dodatečné náklady o 1 miliardu €, když výjimky zrušily, tak tyhle náklady dopadnou výhradně na evropský průmysl, zatímco zbytek světa se toho prostě neúčastní.
Kamieth udeřil na bolavé místo. Průmysl EU finančně dusí zideologizovaná politika CO2. Ta de-industrializace, ač se mluvení o ní potlačuje, je důsledkem bruselské politiky a jejího vnucování v zemi, která na tu katastrofu způsobenou sobě samým reaguje pouze zase novými dotacemi.
Vzácná kritika
Kritika této centrálně plánovaná klimatické katastrofy průmyslu je vzácností. Ještě pozoruhodnější je to, že uvedená trefná slova od ředitele BASF přichází jen dva týdny po ostré kritice od ředitele Evonik Christiana Kullmanna. Oba svá varování směřují na to samé, tj. na evropský izolacionismus v klimatické politice.
Také Kullmann vyzýval k důkladné reformě obchodování s emisemi CO2 nebo i k úplnému zrušení tohoto systému. Ten to otevřeně nazval „ekonomickým šílenstvím“.
Oba ředitelé chápou globální konkurenci. A dobře vědí, že se nikdo k linii Bruselu nepřidá.
Klimatický klub je čím dál izolovanější
Globální klimatický klub začíná být čím dál izolovanější. Na COP30 v Brazílii odchod USA z Pařížské dohody potvrdil, že i vůdčí průmyslové země už evropské tažení za dominanci v CO2 opouští.
Takový vývoj odhaluje, jak se trhá důvěra v čistě CO2 řízenou klimatickou změnu, což je signál, který evropská klimatická politika nemůže skrýt.
Jak COP30, tak čím dál častější klimatické summity EU odhalují, kam až jsou úřady schopny zajít, aby takové pochybnosti z povědomí veřejnosti vykořenily. Pro ně je v sázce příliš mnoho, když má ta gigantická mašinérie daní z CO2 v následujících letech vydřít spoustu peněz v první řadě pro bruselský centrální aparát EU.
Mediální železná opona
Podobná situace je v jaderné energetice. Německá veřejnost za mediální železnou oponou kolem tohoto energetického zdroje si neuvědomuje, že jaderná energie zažívá svůj globální návrat, kdy směřuje k téměř zdvojnásobení kapacity během příštích třiceti let.
To ticho v klimatické politice přišlo za vysokou cenu přes mašinérii klimatického přerozdělování, které čím dál více dusí ohromnou část ekonomiky.
Objem ročního obchodování s CO2 povolenkami se má v nadcházejících letech skoro ztrojnásobit na asi 100 miliard €, plus daně z CO2 a další klimatické poplatky, které také postihnou spotřebitele.
Zamysleme se např. nad poplatky z létání, které Německo doslova vymazávají z map jakožto lokalitu pro letecké cestování.
Ohromné ekonomické ztráty
Skutečné promrhání do klimatické politiky a k politikům nalitého kapitálu je těžké vyčíslit. Potýkáme se se zkázou pádu po skluzavce daní, dotací, fiskálních zvýhodnění, skrytých podpor a zaručených cen.
Realisticky však lze odhadovat, že asi 4-5 % HDP se takto pohřbívá mimo tržní mechanismy.
Spolu se ztrátami z rozšiřujícího se systému obchodování a z monstrózně rostoucích klimatických dotací přichází Německo ročně o 150-200 miliard € produktivního kapitálu. Není tudíž žádným přeháněním, nazveme-li klimatickou politiku Brusel lokomotivou bídy, když ta v globální konkurenci systematicky vysává průmyslovou základnu Evropy.
EU zřídila Klimatický sociální fond (CSF), původně vybavený asi 10 miliardami € ročně na podporu domácností a malých podniků při tzv. Zelené transformaci. To ukazuje, že Brusel si je plně těchto důsledků vědom, což tyto politiky činí eticky ještě více zavrženíhodnými.
Jsme svědky i rostoucí centralizace politické moci v Bruselu ospravedlňované morálním imperativem oxidu uhličitého, aby se civilizace sklonila před klimatickým kultem.
Kategorie: Autorské překlady