Občas musíte něco rozbít, abyste to opravili.
Královská švédská akademie věd v pondělí udělila Nobelovu cenu za ekonomickou vědu Joelu Mokyrovi z Northwestern University, Philippe Aghionovi z Collège de France a z London School of Economics a Peteru Howittovi z Bron University za průlomový výzkum, který redefinuje to, jak inovace a kreativní destrukce táhnou prosperitu, a zpochybňuje desetiletí politické ortodoxie o růstu, o obchodu a o regulacích.
Práce těchto laureátů vysvětluje, proč si některé společnosti trvale udržují ekonomický pokrok, zatímco jiné upadají do stagnace. Jejich zjištění ukazují, že politická fragmentace a diverzita regulací mohou být pro inovace podstatné, přičemž určité formy globálního obchodu mohou blahobyt spíše podvracet než ho zvyšovat, což je v příkrém rozporu s ekonomickou dogmatikou, která před touto prací převažovala.
Po většinu lidské historie býval ekonomický růst dočasný. Společnosti mohly zažívat prosperitu po nových objevech, ten růst se však vždy nakonec utlumil. A laureáti vysvětlili proč, poprvé v historii určité společnosti dosáhly trvalého neustálého růstu po dobu posledních dvou století.
„Ekonomický růst nelze brát jako daný,“ řekl John Hassler, předseda Nobelovské komise. „Musíme tedy ten mechanismus, na němž spočívá kreativní destrukce, uchovat, abychom neupadli zpět do stagnace.“
Fragmentace jakožto tahoun růstu
Mokyr, 79, použil historické doklady, aby předvedl, proč Průmyslová revoluce začala v Evropě místo jiných pokročilých společností jako Čína. Ve své knize Kultura růstu argumentuje, že rozdělenost Evropy do konkurujících si států živila prostředí, v němž se inovátoři mohli volně pohybovat a unikat represím.
„V Číně mohla imperiální byrokracie všude okamžitě potlačovat,“ uvádí Mokyr. „V Evropě, když vaše inovace jeden vládce zavrhl, mohli jste prchnout do sousedního státu.“
Taková politická fragmentace se snoubila s pan-evropskou intelektuální sítí sjednocenou latinou, vytvářející to, co Morkyr nazývá, „trhem idejí.“ Suverenita a intelektuální svoboda vytvořily systém, který odměňoval objevy a toleroval disent. Jeho práce poukazuje i na to, že harmonizace regulací v Evropské unii nebo pokusy o vybudování nadnárodního superstátu mohou nevyhnutelně ohrozit právě ty podmínky, které Evropu dovedly k tomu, aby se stala inovativním vůdcem světa.
Mokyr též předvedl podstatný rozdíl mezi dvěma typy znalostí, které vysvětlují, proč některé inovace vedly k podstatnému pokroku, zatímco jiné se vytratily. Nazývá je „propoziční znalosti“ – tj. vědění, že něco funguje – a „preskriptivní znalostí“ – čili věděním, proč to funguje.
Už před Průmyslovou revolucí mohly společnosti dosahovat důležitých objevů a vynálezů. Ale bez pochopení nosných vědeckých principů zůstávaly tyto inovace izolovanými úspěchy, které nešlo systematicky vylepšovat nebo na nich něco dalšího budovat. Nakonec tedy pokrok uvázl.
Tím, co se změnilo během Osvícenství, tvrdí Mokyr, bylo to, že evropští myslitelé začali trvat na vědeckých vysvětleních těch praktických technik. Takový posuv též umožnil, aby každá generace budovala na předchozích objevech spíše, než aby prostě znovu objevovali ty samé věci. Kováři mohli vědět, že kalení horkého železa ve vodě jej vytvrzuje, ale nechápali metalurgické principy tepelného zpracování, které by umožňovaly systematický vývoj nových slitin a procesů.
To klade důraz spíše na pochopení příčinných mechanismů než na pouhé shromažďování praktických vychytávek, což transformovalo sporadické inovace do kumulativního, samonosného systému technologického pokroku, který definuje moderní ekonomický růst.
Kreativní destrukce, ale ne přesun produkce jinam
Aghion, 68, a Howitt, 78, jsou nejlépe známi za formalizace konceptu kreativní destrukce, tj. procesu, v němž nové technologie nahradí ty staré a táhnou nadcházející růst.
Roku 1992 Aghion a Howittův model předvedl, jak Schumpeterova kreativní destrukce vytvořila probíhající růst. V jejich rámci investují podnikatelé do výzkumu, aby vytvořili inovace, které činí zavedenou výrobu zastaralou. Každá inovace vytváří dočasné monopolní zisky, které motivují k dalšímu kolu inovací, a vytváří tak sebe-udržující cyklus pokroku.
Noví hráči činí starší technologie zastaralými, avšak z toho vzniklé zlepšení produktivity táhne vyšší životní úroveň. Také se identifikují jako vztahy „obráceného U“ mezi konkurencí a inovací, že příliš malá konkurence živí spokojenost, ale může i příliš odradit od přijímání rizik a provádění investic.
V pozdějších pracích však Aghion a kolegové (včetně laureáta Nobelovy ceny roku 2015 Anguse Deatona) odhalili hlubší pravdu: to, co ničí pracovní místa, je stejně významné jako destrukce samotná. Jejich studie z roku 2015 zjistila, že výměna pracovních pozic způsobená domácími inovacemi nese vzestup blahobytu, zatímco ztráta pracovních míst způsobená přemístěním produkce jinam, působí opačně. Když komunity přijdou o firmy ve prospěch produkce jinde, tak zažívají trvalý pokles životní spokojenosti, i když jsou zajištěni sociálním zajištěním a podporou v nezaměstnanosti.
„Dopady na blahobyt u úbytku pracovních míst nejsou symetrické,“ psali výzkumníci. „Když ubydou pracovní místa kvůli inovacím, mohou být propuštění pracovníci přetaženi do produktivnějších firem. Když se práce ztratí kvůli přemístění produkce, tak se ten mechanismus zlomí.“
Tyto rozdíly zpochybňují dlouho zavedené předpoklady, že veškerá liberalizace obchodu přináší společnosti prospěch a naznačují, že politici musí rozlišovat mezi inovací taženou ztrátou pracovních míst a jejich ztrátou kvůli přesunutí výroby.
Práce všech těchto laureátů dohromady poukazují, že růst táhne různorodost a rozporuplnost, ne uniformita nebo nekritická globalizace. Mokyrovy vhledy poukazují na konkurenční federalismus a diverzitu v regulacích, spolu s čímž Aghion a Howitta objevují, jak obchodní politiky poptávky rozlišují mezi produktivními a destruktivními formami kreativní destrukce.
Nobelova cena obnáší 11 milionů švédských korun (asi 1 milion $), kdy polovina jde Mokyrovi a o polovinu se rozdělí Aghion a Howitt.
Kategorie: Autorské překlady