Německý tlak na sociálně ekologickou tržní ekonomiku se zakládá na dalekosáhlých státních intervencích do energetiky a průmyslu včetně vládou prosazované vodíkové strategie. Německý Spolkový auditorský úřad v nedávné zprávě výslovně tuto politiku označil za plánovanou ekonomiku a poukázal na základní problémy. Spolu s tím pochybuje, že vláda svých vlastních cílů dosáhne, čím ukazuje, že takové experimenty s klimatickou politikou i za jejich vlastních podmínek zkrachují.
Německá „sociálně ekologická transformace“ je politický program na přeměnu zavedené sociálně tržní ekonomiky na to, co vláda nazývá „sociálně ekologickou tržní ekonomikou.“ V praxi to znamená, že klimatické a environmentální cíle mají přednost před spontánními výstupy z trhů a že stát bude čím dál více dirigovat investice, produkci a spotřebu přes podrobné regulace, zákazy, dotace a nové byrokratické struktury.
Spolková vláda se přes Pařížskou dohodu, Green Deal EU, Klimatický zákon EU a vlastní německý Zákon o klimatické změně zavázala do roku 2045 dosáhnout neutrality skleníkových plynů. Na tomto základě protlačují komplexní restrukturaci celé energetické a průmyslové základny. Fosilní paliva se mají utlumovat a nahrazovat zdroji obnovitelných energií a novými technologiemi. Aby to Berlín vynutil, utahuje emisní limity, cesty omezování určitých sektorů a rozšiřuje uhlíkové poplatky. Spolu s tím rozbíhají rozsáhlé dotační programy a podpůrné systémy zaměřená na „klimaticky přívětivé“ investice, což pokrývá vše od energeticky náročných průmyslů po bydlení, dopravu a zemědělství. Podle Vědecké služby německého Bundestagu bude ta transformace stát asi 13 bilionů eur (zhruba 15,3 bilionu dolarů).
Pro tuto transformaci není ústřední pouhé stanovení podmínek obecného rámce, nýbrž se dirigují konkrétní technologické volby: vláda výslovně určité technologie prosazuje (jako vodík, mobilita na baterky a „zelené“ průmyslové procesy) a od ostatních odrazuje či je zakazuje. Též spoléhá na nástroje povinného plánování a na dlouhodobý „časový rozvrh transformace“ pro celé ekonomické sektory. Oficiálně se to prezentuje jako strategie modernizace, která zajistí prosperitu, když Německo učiní klimaticky neutrálním. V reálu to čím dál více nahrazuje decentralizovaná podnikatelská rozhodnutí a cenové signály politickými cíli a úředním plánováním.
Německý Spolkový auditorský úřad („Bundesrechnungshof“) je oficiální státní instituce, tedy ne žádný libertariánský think tank. Ten se zodpovídá parlamentu a zkoumá, zda spolková vláda využívá veřejné peníze zákonně a efektivně. A přesně tento orgán ve své zprávě z 28. října 2025 o Německé národní vodíkové strategii vynáší neobvykle jasný verdikt o ekonomickém charakteru současné klimatické politiky.
Zpráva uvádí, že od vodíku se očekává, že sehraje „v energetické transformaci klíčovou roli,“ ale „chybí k tomu nabídka a poptávka i infrastruktury“ (str. 2). Jinými slovy vláda se pokouší vybudovat celý trh kolem produktu, který je těžko dostupný, v současných podmínkách není moc potřebný a nemůže se s ním rozsáhle obchodovat, kvůli chybějícím potrubím a zařízením. Auditorský úřad dále zdůrazňuje, že „vodík je daleko dražší než dosud užívané zdroje energií. Spolková vláda podporuje vystupňování vodíkové ekonomiky spoustou miliard eur každý rok v rámci přístupu plánované ekonomiky“ (str. 2). Zde je ten ústřední pojem – „přístup plánované ekonomiky“ – který pochází přímo od oficiálního dohledového orgánu popisujícího politiku vlády, nikoliv od jejích kritiků.
Auditorský úřad dospívá k závěru, že i přes ohromné využívání dotací a přes dirigistické kormidlování vláda „zdaleka do roku 2030 nedosáhne svého cíle zřídit vodíkovou ekonomiku“ (str. 2). Krátce řečeno dozorčí orgán zjišťuje, že Berlín používá metody plánovité ekonomiky, platí daleko vyšší ceny za vodík než za existující energetické zdroje, ale stejně se jí k jejím vlastním cílům nepovede se přiblížit.
Z hlediska Rakouské ekonomické školy by to nikoho nemělo překvapovat. Ludwig von Mises tvrdil, že jakmile vlády přejdou od tržního uspořádání k systému politického plánování, tak nevyhnutelně podvrátí samotné mechanismy cen, zisků a ztrát, které koordinují ekonomickou aktivitu. Centrální plánovači nemohou znát relativní nedostatky, preference a technologické možnosti, které miliony podnikatelů objevují pouze prostřednictvím svobodné směny. Důsledkem jsou nepatřičná alokace kapitálu, neustálé nedostatky a přebytky i postupná eroze prosperity.
Německá „sociálně ekologická tržní ekonomika“ je učebnicovou ilustrací této dynamiky. Stát vyhlašuje vodík a další upřednostňované technologie za „budoucnost“, nalévá miliardy do dotací a pokouší se přes dekrety o vykonstruované trhy. Ale už i oficiální orgán jako Spolkový auditorský úřad to teď označuje za „přístup plánované ekonomiky“ a pochybuje, že vláda svých vlastních cílů dosáhne. Německo nejspíš zase jednou potvrdí to, co Mises v teorii předvedl před stoletím, že plánovaná ekonomika nepřinese své slíbené výsledky. Místo toho přivodí rostoucí ceny, krachující projekty a nárůst chaosu, přičemž společnost během takového procesu zchudne.
Kategorie: Autorské překlady