Ti sebou samými na svaté pomazaní „klimatičtí jestřábi“, co donedávna seděli na vrcholném bidýlku údajně ohromně morálního klimatického hnutí, teď zažívají úpadek svého vlivu a nikde není ten jejich ústup viditelnější než v Kalifornii. Tento tzv. Zlatý stát, který byl dlouho epicentrem progresivistických klimatických ambicích, teď jede na zpátečku. I Demokraté, kteří donedávna upřednostňovali agresivní ekologistické povinnosti, si už dávají pauzu, přetváří předpisy a distancují se od svých politik, které vyhnaly ceny energií a bydlení do výšin. Od roku 2024 finanční realita už tou stranou otřásla, neboť klima teoreticky pořád ještě může lákat některé voliče, ne však, když není v souladu s cenovou dostupností.
Tento posuv není izolovaný. Široce se na něm krásně ukazuje selhání klimatických jestřábů – toho hnutí, které moralizovalo, katastrofami zastrašovalo a obětovalo blahobyt pracujících tříd na oltář atrapy ušlechtilosti. A nezastavilo se to u pracujících. Od rodin se čekalo, že absorbují ten úpadek, všechny ty nárůsty cen, úbytek příležitostí a mnohem nejistější budoucnost, a to vše ve jménu klimatické dogmatiky. Tito aktivisté řadu let dominovali diskurzu o životním prostředí svými požadavky na ideologickou čistotu. To oni zneužívali uřvanou rétoriku k předvádění svého vůdcovství, k politice teatrálního předvádění a k apokalyptickým předpovědím, jako že to je prý politická strategie.
Naštěstí, jak už dávno předpověděl Alex Trembath z The Breakthrough Institute, je ta éra klimatických jestřábů konečně za námi. A s klimatem si díky tomu poradíme lépe. S tím, jak od nich začínají prchat bývalí spojenci, je už jasné, že jejich korunní úspěchy udělaly z klimatismu kulturní válku, na kterou ale neměli, aby ji mohli někdy vyhrát.
V srdci tohoto posuvu je rostoucí hnutí, které k energii nepřistupuje jako k hříchu, ale naopak jako ke zdroji síly národa. To je filosofie, která si cení více budování než zakazování, což znamená obnovu průmyslových kapacit, modernizaci infrastruktur a investování do amerických pracujících. Ta odmítá to vyznávání zbídačování, které lidem nařizuje, že se musí vzdát pohodlí, spolehlivosti nebo životních příležitostí ve jménu klimatu, takže příští generace už nebude vyrůstat v hrůze z kolapsu, ale bude vyrůstat do kultury věrohodnosti, odpovědnosti a obrody.
Místo toho trvá na tom, že cestou vpřed je investovat do páteře naší ekonomiky, do emancipace pracující třídy a do převedení produkce energie zase k nám domů. Uznává, že odpovědí na problémy životního prostředí není méně energie, té je k tomu třeba více. Více energie. Více inovací. Více svobody ke kreativnímu řešení problémů. Místo aby se společnost nutila k uskrovnění a k obětování, se od nás chce, abychom rostli chytřeji. Uznávají, že klimatická strategie musí sloužit i zájmům lidí, národní bezpečnosti a dlouhodobé prosperitě, neboť je to vize vyrůstající z naděje v budoucnost, a ne ze zbídačování.
A vynořuje se už i politický konsensus. Systémy čistých energií musí být jedině levné a spolehlivé. Místo aby domácí politika stála na dlouhodobých dotacích nebo regulacích, musí být strukturována tak, aby pobízela k inovacím, komercializaci a k nasazení levnějších a čistších zdrojů energie. Americké zdroje a technologie mohou rozšířit využívání domácích zdrojů energie a dominovat globálním trhům a spolu s tím omezovat i emise. Takováto politika by podobě měla upřednostňovat adaptaci na klima. Měli bychom dát komunitám pravomoci, nástroje a flexibilitu, aby mohly spravovat své lesy, aby se pouštěly do regenerativního zemědělství a se spoustou zdrojů sloužily svým ekosystémům, bude-li se klima měnit. Náš environmentální přístup by se měl zakládat na americké rodině a v těžišti řečí o tom musí být národní zájmy.
Tím, co nahradí ty jestřáby, není apatie. Je to realismus. Vynořuje se nová generace takových vůdců, které už tolik nezajímá kazatelství, ale spíše se zajímají o produktivitu. Ti nevidí klima jako morální křížovou výpravu, nýbrž jako problém k řešení inženýrstvím, ekonomií a národní obrodou. Ti chápou, že budoucnost nelze vybudovat na zrušení růstu nebo na kazatelství zkázy, nýbrž jen pomocí inovací, adaptací a strategických investic do síly Ameriky.
Není to o utopických snech nebo o globalistických slibech. Je to o re-industrializaci země, je to o obnovení výkonu elektrické sítě a o stanovení takových environmentálních cílů, jaké slouží Americkému lidu. Jen tak si lze vybudovat trvalou podporu a dosáhnout skutečných výsledků.
Klimatičtí jestřábi stojí před vyhynutím. A až tu nebudou, nakonec vzlétne něco daleko silnějšího.
Kategorie: Autorské články