Evropská komise je financována příspěvky od svých členských států. Přinejmenším to praví její zakládající smlouvy. V praxi však EU už dávno kráčí jinou cestou.
V jádru evropské finanční architektury je stanoveno jasné oddělení odpovědnosti a závazků: Článek 125 Smlouvy o fungování Evropské unie (TFEU) je tzv. „Klauzule o nevykupování“. Ta jednoznačně stanovuje, že ani Unie, ani jednotlivé členské státy nemohou přejímat dluhy za jiné státy. Účelem tohoto ustanovení je zabránit efektu černého pasažéra (tj. morálnímu hazardu) na úkor ostatních členských států, na něž by připadla odpovědnost za něčí vlastní závazky.
Tato klauzule však nevylučuje politickou podporu, pokud to neznamená přejímání existujících dluhů za jiné státy. Exemplárním příkladem této praxe byl program výkupu Řecka z dluhů během krize státních dluhů před jedním a půl desetiletím.
Článek 310 TFEU dále předepisuje, že rozpočtové výnosy a výdaje EU musí být každoročně vyvážené a rozpočet se smí financovat jen z vlastních zdrojů jako příspěvky členských států, tarify nebo schválené výnosy. Nezávislé půjčky Komise EU překračující schválený rámec jsou zakázané.
Shrneme-li tato pravidla tvořící páteř finanční politiky EU, jsou to: žádné automatické přejímání závazků, žádný autonomní dluh EU a jen plně pokryté výdaje.
Takovýto design byl záměrně vybrán, aby se zabránilo vzniku super-státu v Bruselu a aby se ochránila národní působnost členských států proti rozšiřování bruselské byrokracie.
Teorie versus praxe
Taková je teorie. V praxi však EU neustále zvyšuje svoji přítomnost jakožto nákupčího na trhu státních dluhopisů. Začalo to roku 1976, kdy byly vydány první obligace Evropského společenství na podporu Itálie a Irska během ropné krize. V 80. a v 90. letech přišly další akce ve prospěch Francie, Řecka a Portugalska, vždy fungující jako předvádění se kolektivní solidaritou a ulehčení od fiskálního napětí.
Finanční krize 2008/2010 znamenala rozhodující bod obratu, kdy EU pomocí Evropského mechanismu finanční stabilizace (EFSM) roku 2012 a Mechanismu evropské stability (ESM) začala záměrně vydáváním obligací podporovat předlužené členské státy. Roku 2010 oznámila Evropská centrální banka (ECB), že bude na otevřeném trhu nakupovat státní obligace v eurech, aby tak zabránila kolapsu monetární unie, a to vždy v úzké koordinaci s institucemi EU.
V letech COVIDu to roku 2020 dostalo nový rozměr, kdy EU poprvé vydala Sociální obligace v rámci fondu „SURE“. Ve stejné době začal program „Příští generace EU“ poskytující asi 800 miliard € krizové pomoci. Od roku 2025 Unie čím dál více závisí na tzv. „obligacích udržitelnosti“ (Zelených bondech) a plánuje vydat krátkodobé pokladniční poukázky ke zlepšení správy své likvidity.
EU teď funguje v tandemu s ECB, kdy všechny ty nové finanční instrumenty integrují do kapitálových trhů. Signál tak vydávaný trhům je jasný: jsme připraveni pokrýt rostoucí poptávku po obligacích v eurech (euro-bondech). A ručí za to nejen evropský daňový poplatník, ale zástavou jsou i téměř neomezené zásoby likvidity ECB. Co by se tedy mohlo zvrtnout?
Tržní poptávka
Ve druhém pololetí 2025 plánuje Evropská komise vydat až 70 miliard € obligací EU během šesti aukcí se splatností v rozmezí od tří do třiceti let. Už v březnu 2025 dosáhla Komise největšího nárůstu vydávání obligací na světě s celkem 30,62 miliardami $, kdy jen samotné tři prodeje obnášely 13,7 miliardy €.
Poptávka je hojná díky dvojí podpoře jak od členských států, tak od ECB: vydávání sedmiletých obligací v říjnu 2024 bylo upisováno 17krát. Zvláště ty Zelené bondy jsou v hledáčku, těch je podle programu Příští generace EU naplánováno 250 miliard €, kdy 48,91 miliard € bylo už vydáno.
Výnosy z těchto obligací se v současnosti obchodují s asi 40 bazickými body nad německými Bundy, což je činí pro investory atraktivními.
Quo Vadis EU?
Evropská unie nepopiratelně směřuje k nějaké formě autonomní státnosti. Její rigidní ideologické směrnice a nadřazený, pochybnosti nepřipouštějící tón přijatý představiteli Komise vůči členským státům nedávno kulminoval v jednostranně Komisí vyjednané obchodní dohodě EU-USA.
Bez ohledu na výsledky dohody to vysílá jasný signál: rozhodovací pravomoci a politická kompetence se přesouvá od národních metropolí do Bruselu, odkud čím dál více vydává povely centralizovaná byrokracie.
O návratu k národní autonomii a k omezení Komise na její základní funkce zjevně nemůže být řeč. To se projevuje i na návrhu na rozpočet EU od předsedkyně Komise Ursuly von der Leyen na roky 2028-2034 s projekcí výdajů asi 2 bilionů €, tj. 40% nárůst oproti předchozímu období.
Fiskální megalomanie Bruselu má jediný účel, tj. umožnit EU financovat své aktivity nezávisle a kořistit z fiskálních omezení členských států. Těch ohromujících 650 miliard € formálně vybraných členskými státy visí nad nadcházejícími jednáními jako Damoklův meč s neustálým nátlakem, který Komisi umožní efektivně vnucovat své finanční plány pomocí trhu obligací.
Kromě Maďarska a České republiky existuje široká shoda na tom, že financování Bruselu bude v rostoucí míře pocházet z trhu obligací, žádný národní rozpočet však nemůže vynést další výnosy. Plány komise tudíž tiše schvalují.
ECB jakožto věřitel poslední záchrany
Vše poukazuje na model spolu-financování, který činí EU čím dál více nezávislejší na národních rozpočtech. Institucionální omezení – jako, že do toho mají co mluvit jednotlivé členské státy – se účinné obchází, třeba ten původní zákaz půjčovat si pro Komisi. Unie se krok za krokem přetváří z konfederace řídící se pravidly na centralizovaně řízeného finančního hráče, který čím dál více rozhoduje o svých vlastních zdrojích a prioritách.
Pokud se neustálá dluhová spirála zase vymkne kontrole, jak je v EU běžnou praxí, bude jako věřitel poslední záchrany připravena ECB. To bude fungovat potud, pokud si kapitálové trhy udrží důvěru v dluhovou věrohodnost EU, zvláště v platební schopnost Německa. Pokud by důvěra v trh zkolabovala, bude ECB nucena intervenovat způsobem, který udělá z dluhové krize 2010 trpaslíka. Z eura se pak stane historie. EU totiž bruslí na tenkém ledě.
Kategorie: Autorské překlady