Může si Evropa svou energetickou transformaci dovolit?

- Nová zpráva odhaduje, že zelená transformace EU by mohla stát 1,3 bilionu € ročně do roku 2030 a pak 1,54 bilionů ročně do roku 2050.

- Vysoké náklady na transformaci by mohly vyžadovat vyšší daně, dotace a potenciálně strategie národních zelených investic.

- Obavy budí veřejná podpora pro tuto transformaci kvůli rostoucím životním nákladům a potenciálnímu poškození konkurenceschopnosti podniků.

Financování klimatu je teď zrovna doběla rozpáleným horkým tématem. Delegátům se na COP2 nepodařilo dohodnout dostatečně štědrou dohodu pro transformaci rozvojových zemí; v USA projekt Veritas odhalil, že EPA před Trumpovým nástupem do prezidentské funkce nalévá miliardy do organizací klimatických aktivistů, aby zajistili jejich pokračující nátlak na vládu, přičemž v EU jakýsi think tank na tuto transformaci pověsil cenou visačku. A EU si to dovolit nemůže.

Tento týden publikoval v Bruselu sídlící kanál o energetice Bruel politickou instruktáž zaměřující se na to, co potřebuje EU udělat, aby dosáhla své vytčené čisté uhlíkové nuly a kolik by to stálo. Ukazuje se, že aby se na ty cíle dosáhlo, tak by tento blok potřeboval každý rok do roku 2030 utrácet asi 1,4 bilionu $. Poté by cena za tuto transformaci měla vyskočit na 1,54 bilionů ročně a zůstat tak do roku 2050.

Tato působivá peněžní částka, kterou je třeba na transformaci vydat, se podle Bruegel dělí do tří kategorií: dodávky energií, poptávka po energiích a doprava. Může to být i podceněním od EU samotné, protože se do toho nezahrnují všechny náklady spojené s transformací, kdy se opomíjí např. finanční náklady, které by mohly být dost značné samy o sobě. Jak Bruegel poukazuje: „Náklady finančních investic budou pro činitele s nedostatkem hotovosti značné a bude třeba, aby do toho vstoupily veřejné finance s instrumenty proti rizikům, jinak se soukromé investice nezařídí.“

Znamená to, že Evropská unie bude potřebovat vystupňovat dotace do všech směrů své transformace, jinak soukromé investory nemotivuje, aby se k financování této transformace připojili. To by mohl být těžký úkol, uvážíme-li kontext transformačních technologií, po kterých je ubohá poptávka i přes veškerou silnou vládní podporu ve formě dotací.

Ovšem Evropská unie tak, jak ji zastupuje její výkonná moc Komise, rovněž ve svých finančních plánech na transformaci zanedbává další náklady. Nezahrnuje v rozpočtu výrobní náklady spojené s touto transformací a i ty by mohly růst prudce. Jak uvádí Bruegel, vybudování místních výrobních kapacit k plnění politiky, která požaduje, aby 40 % technologií pro evropskou transformaci bylo vyrobeno v tomto bloku, by vyžadovalo další investice 100 miliard euro ročně odteď do roku 2030.

Zní to jako by takhle položka k tomu jen přibyla, ale kdo ty peníze kde sebere a jak si to bude moci dovolit, je čím dál méně jasné. Samozřejmě, že plátci, co se s tím potýkají, jsou zcela jasní: vlády a soukromí investoři. Pod povrchem to ale vypadá zajímavě a problematicky.

Vláda dostává peníze od daňových poplatníků. Takže vláda součástí této transformace bude, kdy v podstatě na to vybírá od lidí, co platí daně a volí. Ale když se ta transformace stává daleko dražší, než už je, tak budou evropské vláda potřebovat najít více peněz, než se předtím předpokládalo, aby přispěli svým podílem k zelenému obecnému blahu a to by mohlo znamenat vyšší daně a spolu s tím pokusy pobízet daňové poplatníky, aby přijímali zelenější a tak dražší životní styl.

Podle Bruegel: „Mezi lety 2025-2030 bude ohromně zapotřebí řešit složité distribuční důsledky dekarbonizace budov a dopravy, u nichž byla redukce emisí zatím relativně malá. Aby se vyhnuli politickému odporu, by mohlo vyžadovat poskytnutí finančních pobídek domácnostem jako protihodnotu za přijetí dražších zelených technologií.“

To je docela hlavolam, protože to v podstatě dopadá na evropské vlády, aby na jednu stranu obrala lidi o peníze a na druhou jim je vracela zpět, vše za účelem snížení emisí oxidu uhličitého o 55 % oproti úrovni roku 1990 do roku 2030 a pak, do roku 2050 dosažení stavu čisté uhlíkové nuly. Uvážíme-li to podle posledního politického vývoje v Evropě, zvláště v Německu, Rumunsku a teď i ve Francii, tak to nevychází moc dobře.

V blízké budoucnosti by se to mohlo ještě zhoršit, neboť jak Bruegel poukazuje, tak zajistit peníze na tu transformace v podstatě znamená navázat veškeré národní politiky na Evropský Green Deal. EU se v současnosti snaží dosáhnout svých transformačních cílů přes systém utváření národních energetik a klimatických plánů čili NECP. Podle Bruegelu, aby ty byly efektivní, tak „se NECP musí přetvořit na skutečné zelené investiční strategie, čím se vytvoří referenční bod pro investory, akcionáře a občany pro tvorbu rozhodnutí.“

„Vlády by měly povinně sestavit své podrobné NECP s komplexními analýzami jejich potřeb zelených investic a s realizačními harmonogramy včetně jasných milníků nebo klíčových ukazatelů výkonnosti (KPI),“ píše též tento think tank, což v podstatě znamená, že transformační politiky by se měly stát ohniskem a základnou veškerých národních politik.

Ač by to mohlo být možné, i když těžké, tak by pro všechny vlády pro tuto transformaci v celé EU realizace zůstávala závislá na více než bilionu eur investic každičký roku odteď do roku 2030 – přičemž Evropané jsou už teď dost naštvaní ze svých rostoucích životních nákladů. Bruegel nazývá kritiku klimatických politik EU populismem a kritiky obviňuje z falešných tvrzení o škodách, jaké by takováto transformace spáchala na konkurenceschopnosti EU. Ovšem důkazy ukazují opačným směrem: transformace život v EU značně zdražuje, ničí konkurenceschopnost evropských podniků a ohrožuje i jejich přežití. Nemožnost najít dost peněz na takovou transformaci je zamaskované požehnání.

Zdroj: https://www.zerohedge.com/geopolitical/can-europe-afford-its-energy-transition