Od 10. do 21. listopadu probíhá v brazilském Belému poslední klimatický summit COP30, tj. na globálním jevišti pro boj s tím, co se označuje za „klima ničící plyn“ oxid uhličitý. Německo k účasti poslalo delegaci o 170 členech údajně, aby „zachránilo planetu,“ ale realističtěji, aby rozdalo peníze německých daňových poplatníků mezi klimatické věřící po světě.
Německá skupina cestuje v závěsu za kancléřem Friedrichem Merzem, který do Belému přicestoval dříve na pětiminutový proslov a na výlet po Amazonce. Merz slíbil, že Německo „značně přispěje“ do tzv. Podniku tropický prales navždy (TFFF), tj. do iniciativy, o níž jsou fámy, že z Německa dostává 1 miliardu €.
Úroveň platby odpustků není známa
Už loni Německo nalilo 6,1 miliardy € do globálního klimatického financování jako formu diplomacie šekové knížky s nulovou ekonomickou návratností. Kolik se toho zaplatí letos, je zatím nejasné, ale cestovní aktivita je intenzivní: delegace o síle 170 lidí z ministerstev hospodářství a životního prostředí do Belému odletěla komerčními letadly, aby jednali o podílu Německa při „zachraňování světového klimatu“.
Svaté přikázání zůstává: každá tuna emitovaného CO2 se musí kompenzovat řádně drahými opatřeními „ochrany klimatu“. Strašidlo Grety Thunberg jasně německé ministry straší.
To, čeho jsme svědky, není nic jiného než moderní obchodování s odpustky. Čím vyšší je platba, tím čistší je svědomí. Celý klimatický cirkus přežívá na bázi iluze, že posílání peněz do globálních fondů může na planetě stabilizovat teplotu. Prostě absurdní i lukrativní.
Zase se očekává, že Berlín i přes rozpočtová omezení nalije přes 5 miliard € do různých iniciativ. Tropické fondy jsou čerstvým přídavkem a Německo jako vždy přidává opulentně.
Německý daňový poplatník jako dojná kráva
Jsou to peníze vysáté od německých pracujících, aby se ztratily v temných kanálech Zelené klientelistické ekonomiky, v níž bují korupce a odpovědnost je zpátečnictvím. Rozum, efektivitu a transparentnost už dávno nahradil symbolismus. Politikům teď méně záleží na dopadech a více na mávání vlajkou Zelené ctnosti.
To se ukázalo bolestivě zřetelně při alarmistických projevech předsedkyně Komise EU Ursuly von der Leyen a generálního tajemníka OSN Antónie Guterrese, kdy oba se zoufale snažili do té ochabující klimatické show vdechnout trochu života.
Guterres lamentoval, že dosažení cíle 1,5 stupně zkrachovalo, a varoval před postupující katastrofou, tvrdil však, že „naděje na zajištění přežití lidstva na obyvatelné planetě zůstává.“ Člověk by s úšklebkem mohl dodat: teď vše závisí na ceně odpustků, morální neochvějnosti a fiskální „kreativitě“.
Avšak s tím, jak Evropa sklouzává do recese, tak nadšení veřejnosti pro člověkem spáchanou klimatickou apokalypsu uvadá. Běžní občané mají jiné starosti než uctívání fantazií Grety Thunberg a Luisy Neubauer, které vedou přímo k ekonomickému zruinování.
COP30 spočívá tudíž především na vyfabrikovaném veřejném souhlasu, který tu morální mašinérii a tu Zelenou síť protekčňáků promazává přílivem nových prachů.
Kancléř Merz, klimatický spasitel
Po půl roce pod kancléřem Friedrichem Merzem je jedna věc jasná: Německo zůstává v kurzu klimatické politiky v jeho čele a pokračuje v odkazu svých předchůdců. Merz nezrušil zákaz spalovacích motorů, ani se nedotkl Zákona o budování energetiky, který bude domácnosti stát miliardy. Odchod od jádra zůstává konečný, ruský plyn je historii a teď se dokonce potýká s demontáží plynové sítě.
Plánem dotací na průmyslovou elektřinu Mertz praktikuje klasickou hru krabičky intervencionismu, kdy se každý politický průšvih pohřbí pod novými dotacemi, to vše na úkor kupní síly a tržní efektivity.
Daně z CO2 dále rostou a postihují aviatiku, stejně jako průmysl. Reforma obchodu s emisemi EU, která bude brzy stát německé společnosti každoročně miliardy, zůstává nedotčena.
Stručně řečeno je Merz perfektním klimatickým kancléřem, co střední třídu utišuje povídačkami a falešnými reformami, přičemž věrně plní dogmatickou agendu Bruselu. Jako věřící ve všemocnost státu vytahuje jako léčbu všech ekonomických škod způsobených jeho politikou ještě více intervencí.
I přes kritiku od aktivistických skupin jako Pátky pro budoucnost nebo Poslední generace, bude partička na COP30 v Belému potěšena příjezdem Merzovy delegace přinášející dárky. Hýřivé klimatické sliby Německa potvrzují, že domácí těžkosti nikdy nebudou narušovat globální předvádění své ctnosti.
To je pro uši Ursuly von der Leyen rajská hudba, když ta protlačuje svůj návrh rozpočtu EU na roky 2028-2034 s rozšířením klimatického fondu o více než 30 % na ohromných 750 miliard €. S tím, jak v Europarlamentu naráží na odporu, tak zoufale potřebuje pokračující poslušnost Berlína.
Evropské záležitosti
Od té doby, kdy Spojené státy opustily Pařížskou dohodu a vrátily se k neregulované energetické politice, se z COP summitů stalo eurocentrické divadlo. Indie odmítá takový účet platit, zatímco Čína to hraje na obě strany, kdy v Evropě financuje klimatické neziskovky udržující Zelený kanál otevřený, a pak toho využívá k exportům svých dotovaných solárních panelů a baterií.
Mezitím se domácí energetická strategie Číny točí kolem budování stovek nových uhelných elektráren, čímž Západní emisní cíle zbavují smyslu.
COP30 představující lunetický vrchol Západní klimatické dogmatiky se teď ale už potýká se skutečným odporem, zvláště od Spojených států. Za Donalda Trumpa byl oxid uhličitý odstraněn z washingtonského seznamu „klimaticky vražedných plynů“, ač to platilo od Obamovy éry.
To samo o sobě poskytuje záblesk naděje, že ten drahý klimatických kult tváří v tvář globální recesi třeba už brzy čeká jeho konec.
Kategorie: Autorské překlady