Dostala se nám do rukou kniha Jakuba Jahla „Marilyn Manson – Antikrist moderní doby“. Na první pohled se kniha tváří jako pokus o seriózní analýzu kontroverzní postavy rockové scény. Autor se na jejích stránkách profiluje jako někdo, kdo se snaží porozumět šokující image, provokacím i tragickým aspektům života Marilyna Mansona.
Jenže s každou další kapitolou nabývá čtenář dojmu, že kniha není jen o Mansonovi. Je i – nebo možná především – o autorovi samotném.
Ačkoliv Jahl hned v úvodu Mansonovo násilí formálně odsuzuje, následující strany jsou mimo jiné plné detailních popisů sadismu, sexuálního ponižování, manipulace a týrání žen – podávaných s takovou mírou zaujetí, že se čtenář neubrání otázce: Co vlastně autora tolik přitahuje?
Sadista Manson – idol autora už v osmnácti letech
V úvodu knihy Jakub Jahl přiznává, že Marilyn Manson ho uhranul už v osmnácti letech – jeho tvorba ho šokovala a fascinovala. Tvrdí sice, že pozdější radikálně násilná tvorba ho znechutila a přestal Mansona poslouchat, ale čtenář si brzy všimne, že tenhle ‚odklon‘ je jen krátkou epizodou. Ve skutečnosti má při čtení knihy člověk pocit, že právě to Mansonovo brutálně násilné a sadistické chování autora knihy nejvíce fascinuje.
V úvodu knihy Jakub Jahl doslova píše:
„Znechuceně jsem se díval na videoklipy, které pojednávaly primárně o perverzním a sadistickém zneužívání žen. Celé mě to nakonec odradilo a způsobilo, že jsem až do vydání Pale Emperor Mansona neposlouchal.“ (str. 4–5)
Na papíře to vypadá hezky. Jako morální distanc. Jenže už o pár stran dál následuje doslova posedlé rozpitvávání násilných scén i okolností, jako by ho to nepřestalo přitahovat ani na vteřinu.
Tento rozpor mezi deklarovaným odporem a faktickým obsahem knihy vytváří zvláštní schizofrenní atmosféru. Autor jakoby si potřeboval vytvořit morální alibi, aby se mohl beztrestně ponořit do toho, co ho ve skutečnosti nejvíce zajímá. Je to klasický mechanismus – formální odsouzení jako vstupenka k detailnímu probírání toho, co údajně “odsuzujeme”.
Násilí a sadismus jako umění?
Základním problémem knihy je fakt, že autor opakovaně přistupuje k systematickému mučení jako k součásti nějakého “uměleckého projevu”. Navíc při popisu těchto scén používá autor jazyk, který by se lépe hodil do gotického románu než do knihy, která by měla kriticky rozebírat násilné chování Marylina Mansona. Chybí mu základní lidská empatie – nevidí reálné ženy, které trpěly, ale jen zajímavé objekty v temném světě Mansonova “umění”. Níže uvádíme několik částí z knihy:
1) “Láska v Mansonově umění po rozchodu s Evan už nikdy nevypadala stejně. Dokládá to dobře láskyplný polibek, který dává své milence Esmé Bianco ve videoklipu On the Path of Misery krátce předtím, než jí dlouhou jehlou začne propichovat tvář a zavěsí ji za kůži na nohou do vzduchu na speciálních hácích. Ano – tato láska je zřetelně odlišná od toho, co jsme v jeho tvorbě viděli předtím.“ – (str. 39)
2) „Píseň Paint You With My Love je pak podle mého docela explicitním popisem toho, jak si Manson ‚čmárá‘ po svých obětech z lásky i nenávisti. Jizvy, které takto ‚namaloval‘ žiletkou nebo bičem, jsou jedním z důkazních materiálů, které se budou při střetu Mansona a jeho expřítelkyň zmiňovat. Z hlediska Marilynova umění se zkrátka nejedná o nic výjimečného.“ – (str. 40)
3) “Na poslední albu zpívá v titulní písní We Are Chaos o tom, že všichni jednou skončíme jako mrtvoly na skládce, ale to, co má smysl, je držet přitom svou milovanou osobu za ruku. Je to romantické a dojemné.” – (str. 40)
4) “Když v Perfume popisuje rozmlácený mozek své milované, nemůžu si nevzpomenout na výpovědi některých expřítelkyń, kterým Marilyn ve svém domě vyhrožoval, že jim rozmlátí hlavu kladivem. Když v písni Halfway and One Step Forward vychvaluje, že krev a kůže jeho milované voní jako cukrkandl, je to vlastně stále v linii výroků, které vychvalují domácí násilí, podobně jako některé citáty z alba Heaven Upside Down (třeba „Krvácející nos je krásnější dar než rudé růže”). – (str. 40)
Tato estetizace násilí není nevinná. Když násilí stylizujeme jako umění, ztrácíme ze zřetele jeho reálné dopady na skutečné osoby. Oběti se tak stávají jen rekvizitami v autorově intelektuální hře. Ostatně přesně tak své oběti vnímal i Marylin Manson. Jako součást své umělecké image. A čtenář se při čtení neubrání dojmu, že podobně k obětem přistupuje i samotný autor.
Oběti si za to prý mohou sami, možná s tím souhlasily…
Asi nejvíce znepokojivá pasáž celé knihy je ta, kde autor přímo zpochybňuje status obětí a přenáší část viny na ně samotné. Alarmující je například tento úryvek:
„Manson si pravděpodobně vyhledává přítelkyně, které se od něj nechají zneužívat. Nemá smysl to popírat. Otázkou tedy je jenom to, nakolik svobodně a dobrovolně ženy do takových vztahů vstupují a zda se Manson vůbec dopouští nějakého zločinu.Vlastně určitým způsobem rozumím Mansonově bolesti.“ – (str. 40-41)
Po této citaci je zřejmé, že už nejde o pouhou analýzu Mansonovy osobnosti či jeho vztahů. Autor zde otevírá nebezpečný narativ, který relativizuje roli pachatele a přenáší část odpovědnosti na samotné oběti – jako by si „možná za to mohly samy“. Nejvíce zarážející je závěrečná věta: „Vlastně určitým způsobem rozumím Mansonově bolesti.“ Tím autor říká, že místo aby se soustředil na bolest a trauma, které reálně prožily ženy obviňující Mansona z násilí, obrací svou empatii k Mansonovi samotnému – a navíc se s jeho „bolestí“ sám ztotožňuje. V kontextu obvinění, která proti Mansonovi zazněla, je takové tvrzení naprosto alarmující.
Normalizace násilí
Je nutné podotknout, že ve výše popsaných pasážích už nejde jen o zpochybňování obětí – autorův přístup začíná samotné násilí normalizovat. Posouvá totiž debatu z roviny „co se stalo“ do roviny „jestli je na tom vůbec něco špatného“. Takový rámec má dalekosáhlé důsledky: pokud přijmeme, že i brutální činy lze omluvit citlivostí nebo složitostí vztahů, otevíráme tím prostor pro ospravedlnění prakticky jakéhokoli zneužívání. A právě v kontextu toho všeho jsou pak nejvíce šokující následující autorova slova:
„Manson nebyl necitlivé monstrum – byl to naopak docela citlivý muž, který si byl vědom složitosti vztahů a toho, jak těžké je nalézt ideální partnerku.“ (str. 38)
Takže Marylin Manson je podle autora v kontextu těchto obvinění “docela citlivý muž”? Takže řezání do kůže, škrcení, brutální bití, vyhrožování smrtí, zavírání žen do místností – to je to, co autor nazývá “citlivostí”? To už není jen nepochopení slova „citlivost“ – to je jeho zvrácení. A přesně v tomhle bodě se z popisu stává čisté ospravedlňování násilí.
Asociace autora s Mansonem
Během čtení knihy si není možné nevšimnout toho, že Jakub Jahl k Marylinu Mansonovi opakovaně přistupuje z perspektivy, která prozrazuje jeho osobní ztotožnění. Nejprve na rovině osobních pocitů – samoty, nezpracovaného hněvu a „zlomeného srdce“ – které přikládá Mansonovým násilným obdobím a prezentuje je jako srozumitelné a pochopitelné.
Viz část: “Vlastně určitým způsobem rozumím Mansonově bolesti. Je to hrozné – zažít zlomené srdce, podvádění partnera a podobně. Chápu i jeho touhu nenechat milovanou osobu odejít.” – strana 41.
Těmito úvahami autor čtenáři podsouvá, že sdílí vnitřní logiku a motivace člověka obviněného z týrání a zneužívání.
Další rovinou je satanismus a s ním spojená ideologie „nadčlověka“. V kapitole „(ne)Svatý“ se autor věnuje Nietzscheho filosofii „nadčlověka“ a myšlence, že člověk se má stát svým vlastním bohem – přesně té myšlence, kterou Manson přejal a inscenoval do zvracené podoby ve své tvorbě a reálném životě.
Samo o sobě není nic špatného na myšlence, že člověk je v jádru svobodný a odpovědný za svůj život. Problém však nastává tehdy, když je tato idea interpretována způsobem, který někteří představitelé satanistické ideologie – včetně Mansona – otevřeně prezentují: tedy že i to nejbrutálnější násilí může být projev svobodné vůle “nadčlověka”. V takovém pojetí se lidé, kteří se ztotožní s ideou „nadčlověka“, začínají dívat na ostatní jako na „podlidi“ a považovat je za objekty, na kterých mohou páchat jakékoliv násilí.
Ostatně právě s touto zvrácenou interpretací se Manson během své kariéry opakovaně ztotožnil – a nejen na úrovni umělecké stylizace. Ve své autobiografii Dlouhá trnitá cesta z pekla Marylin Manson otevřeně popisuje bizarní a ponižující akty, které probíhaly v zákulisí jeho koncertů. V kapitole „Meat and Greet“ se například chlubí scénou, kdy on a členové kapely pozvali neslyšící fanynku do studia, svlékli ji, pokryli syrovým masem a poté na ni v koupelně močili. Manson to prezentuje jako „souhlasný“ akt, ale zároveň ho rámuje jako demonstraci své „pohlavní moci“ – čímž násilí převléká do hávu umělecké provokace. Kniha obsahuje i popisy soutěží typu „kdo déle udrží anální výplach“ či otevřené líčení sexuálních fetišů jeho dědečka, včetně sexuálního styku se zvířaty a sadomasochismu, které sám označuje za formativní pro svou osobnost. V takovém kontextu už není možné oddělit Mansonovu ideologii „nadčlověka“ od jeho činů – ta zde dostává konkrétní, brutální podobu. A pokud se Jakub Jahl, zakladatel Satanovy komunity, k tomuto umělci dlouhodobě vztahuje nejen jako k inspiraci, ale dokáže jeho sadistické a ponižující chování detailně rozebírat a ještě k němu nacházet pochopení, pak to není pouhá umělecká fascinace. Je to otevřená normalizace extrémního násilí – a to už je z hlediska morálky i bezpečnosti velmi nebezpečné.
A zde se je nutné zmínit, že tento vzorec – ideologické ospravedlnění brutálního zacházení s lidmi – má děsivou paralelu ve výpovědích svědků z Afriky o činnosti Jakuba Jahla. Ti popsali, že Jakub Jahl nejen fyzicky napadal, ale v některých případech i zraňoval a ponižoval své oběti způsobem, který připomíná Mansonovy inscenované akty násilí. Příběh dívky jménem Rosie, která podle výpovědi utrpěla pořezání nožem při pokusu o znásilnění, užnelze vnímat jako izolovaný incident.
V kontextu Jahlovy fascinace Mansonem a ideologií „nadčlověka“ se takové jednání jeví spíše jako přímé naplnění téže zvrácené logiky – logiky, v níž je bolest druhých jen nástrojem sebevyjádření a potvrzení vlastní moci. Tady už se nejedná o inspiraci hudbou nebo provokativními texty. Tady jde o přenos násilného paradigmatu z hudby do skutečného života. A v okamžiku, kdy se z obdivu stává praktická aplikace, přestáváme mluvit o umění – začínáme mluvit o zločinu.
Romantizace toxicity
Vrátíme-li se zpět ke knize, tak výsledkem toho všeho je, že tam, kde by bylo na místě si zachovat ostrý odstup od pachatele, autor opakovaně vkládá „lidský rozměr“ – a to právě ve chvílích, kdy se Manson dopouští násilí. Citace typu „Byl by ochotný pro ni vraždit, byl by ochotný pro ni zemřít – a stejně to nestačilo.“ (str. 39) nepůsobí jako popis brutality, ale jako vyznání tragické lásky. Takové rámování má však konkrétní důsledek: násilí není prezentováno jako projev patologie nebo zlé vůle, ale jako tragická láska, která zašla příliš daleko. Výsledkem je, že skutečná bolest obětí ustupuje do pozadí a čtenáři je podsouván obraz tyrana, který si za své činy zaslouží pochopení.
Tato romantizace je nebezpečná, protože normalizuje násilí. Když tyranství popisujeme jako „lásku, která bolí“, vytváříme nebezpečný precedens. Mladí čtenáři si tak mohou odnést představu, že opravdová láska má být bolestivá a destruktivní.
Odsouzení naoko, fascinace naplno
Shrneme-li si obsah celé knihy, působí jako podivný ping-pong mezi „nechci to obhajovat“ a „pojďme si to detailně rozebrat“. Na každé formální odmítnutí násilí připadá celá řada popisů, včetně ilustrací, krvavých fotek, věznění, výhrůžek, znásilnění a okultních symbolů. Jako by autor odmítal – ale zároveň se nemohl odtrhnout.
Autor se opakovaně snaží v knize distancovat od násilného obsahu a tvrdí, že nechce „podporovat výzvy k zabíjení“:
„Nechtěl jsem vydat knihu, která by nabádala k násilí.“ (str. 5)
Ale jeho vyjadřování je v ostrém kontrastu s tím, jakým jazykem a s jakým zaujetím násilí dál popisuje. Místo výzev k empatii – rozbory sadistických motivů a „symboliky trestu“. Formálně tedy autor „nesouhlasí“. Ale emočně? Působí, jako by ho to všechno nesmírně přitahovalo.
Nebezpečné poselství
Kniha má potenciálně škodlivý dopad na čtenáře, zvlášť na mladé muže, kteří mohou v Mansonovi a jeho chování vidět vzor. Když autor prezentuje násilí jako součást uměleckého genia, romantické vášně nebo nepochopené osobnosti, vytváří tím nebezpečný precedens.
Mladí lidé, kteří bojují s vlastní identitou a hledají vzory, si mohou z knihy odnést představu, že temná stránka osobnosti je něčím fascinujícím a přitažlivým tak, jako to zřejmě přitahovalo samotného autora. A to je společensky velmi nebezpečné poselství.
Zrcadlo temných tužeb
Na konci knihy má čtenář nepříjemný pocit nejen z Mansona, ale i z toho, jak autor k tomuto tématu sám přistupuje a co tím vnáší do české společnosti. Tohle je možná to nejděsivější poznání celé knihy:
Tahle kniha není jen o Mansonovi. Zdá se, že je o autorovi. A ten se – ať chce, nebo ne – zrcadlí v tom, co na jedné straně odsuzuje, a na straně druhé vášnivě popisuje.
Kniha tak funguje jako nechtěné zrcadlo autorovy psychiky. Místo objektivní analýzy kontroverzní osobnosti dostáváme vhled do mysli někoho, kdo je zřejmě fascinován právě tím, co předstírá, že odsuzuje.
Temná minulost „bojovníka proti zlu“
Autorova fascinace násilím a sadismem nabývá ještě znepokojivějších rozměrů, když se podíváme na jeho vlastní minulost. Jakub Jahl dnes vystupuje jako samozvaný „expert na sekty“ a „bojovník proti zneužívání“, přitom je sám zakladelem “Satanovy komunity” a má za sebou velmi kontroverzní minulost. Ostatně i jeho sociální sítě jsou plné velmi bizárních fotek. Níže uvádíme jen malou ukázku.
Projekt zla maskovaný jako dobročinnost
Založení a vedení satanistické komunity ale zdaleka není tím nejskandálnějším momentem v minulosti Jakuba Jahla. V letech 2019–2022 se na sociálních sítích stylizoval do role obětavého dobrovolníka, který odjel pomáhat dětem do Afriky. Podle svědectví obyvatel Tanzánie i dobrovolníků ze Slovenska však šlo jen o pečlivě budovanou fasádu, za níž se měly odehrávat ty nejhorší zločiny. Namísto skutečné pomoci měl podle svědků peníze od dárců utrácet za drogy a sexuální služby. Lidi, kteří jeho „misi“ finančně podporovali z Česka a Slovenska, měl za zády označovat za „hloupé bělochy“ či „jebnuté bělochy“ – a brát je jen jako snadno zneužitelný zdroj peněz pro své zvrhlosti.
Moses, místní pracovník, popisuje:
“Jakub nemá vášeň pomáhat dětem, ale potřeboval utratit peníze, co jsou pro děti. Pravidelně si kupoval drogy na ulici. Když začaly vycházet najevo jeho činy spojené se zneužíváním dětí, utekl ze země i s ukradenými penězi určenými na pomoc dětem.“
Tereza, pracovník v centru Nature and Skills, které Jakub Jahl propagoval na sociálních sítích jako „svůj sirotčinec“, vypověděla následující:
„Jakub dokonce přicházel v noci… Slyšela jsem, že Jakub ve tři ráno obtěžuje děti. Dozvěděla jsem se o jeho homosexuálních praktikách a obtěžování. Proto jsem svým dětem zakázala, aby u něj zůstávaly. Protože jsem se bála, že by je mohl v noci také znásilnit.“
Stanley, místní pracovník v turismu a průvodce, popisuje:
„Ten chlap učil, jak být gay. A taky učil tyto mladé kluky, jak se do toho zapojit. A někdy… Když má holky, má nápady jak učit kluky. Taky jsem slyšel, že je sám gay. To… Nevím, jestli jsou to jen fámy. Neviděl jsem to, ale slyšel od kluků z prvního sirotčince. Že se ten chlap do toho zapletl. Sexuální věci s dětmi, učil je to dělat. A nakonec to… bylo jako… Říkal jsem si: ‚Proč jsme to nevěděli dřív?‘ Mohli jsme to ohlásit, ale bylo pozdě. Pochopili jsme to až po přerušení vztahu s ním. Takže jsem z toho byl samozřejmě velmi smutný.“
Tento vzorec – stylizace do role zachránce při současném páchání násilí – se opakuje i v jeho současné činnosti. Jako „bojovník proti sektám“ obviňuje i charitativní organizace bez důkazů, zatímco sám obdivuje skutečné násilníky jako Manson.
Cynické přehazování rolí
Dnes tento muž, který utekl z Afriky před policií, vystupuje jako ochránce dětí a obviňuje různé organizace z pedofilie – bez jakýchkoliv důkazů. Tento cynismus je dechberoucí: člověk obviňovaný ze znásilňování dětí se stylizuje do role jejich ochránce.
Ještě perverzněji to vyznívá v kontextu jeho knihy o Mansonovi. Zatímco obviňuje nevinné organizace z násilí na dětech, obdivuje a omlouvá skutečného sadistického násilníka. Jako by pro něj bylo násilí zajímavé a obdivuhodné, když ho páchá někdo, koho považuje za „umělce“ – ale odsouzeníhodné, když ho může přisoudit svým nepřátelům.
Psychologický profil manipulátora
Podle soudní znalkyně z oboru klinické psychologie má Jakub Jahl „tendence ke zkreslování skutečností a jako svědek je nespolehlivý“.
Tatiana Finiková, dobrovolnice v rámci Jahlova projektu “Česko-Slovensko-Afrika” řekla, že se jí Jakub Jahl přiznal, že má diagnostikovanou bipolární poruchu, se kterou se neléčí.
Bývalý člen jeho „Satanovy komunity“ Svatopluk Hýsek ho popisuje jako paranoika s autoritářskými tendencemi.
Tento psychologický profil vrhá nové světlo na jeho knihu o Mansonovi. Zdá se, že to není objektivní analýza kontroverzního umělce, ale projekce vlastních temných fantazií.
Kniha “Marilyn Manson – Antikrist moderní doby” tak slouží spíše jako varování. Ne před Mansonem, ale předtím, jak může člověk obviněný z nejhorších zločinů proti dětem napsat obdivnou knihu o sadistickém násilníkovi – a zároveň se stylizovat do role ochránce společnosti. Celá tato situace se jeví být dokonalým příkladem toho, jak se zlo může maskovat za dobro, jak se manipulátor může stylizovat do role oběti a jak se skutečný predátor může skrývat za rétorikou ochrany dětí.
