Německé hospodářství bývalo lokomotivou globálního průmyslu vykazující silnou odolnost i v časech krizí spolu se značnými nárůsty produktivity v časech expandující ekonomiky.
Německo se předvádělo robustní průmyslovou aktivitou, solidní produktivitou a záviděníhodně nízkou mírou nezaměstnanosti, což posilovalo reálnou výšku platů. V posledních pěti letech však ekonomika stagnuje a jeho HDP je o 5 % menší, než jak naznačoval před-pandemický růstový trend, uvádí Bloomberg Economics. Ještě více znepokojující je to, že jejich odhadovaný čtyřprocentní pokles by mohl být trvalý.
Většina analytiků ze slabosti německé ekonomiky obviňuje vyšší ceny energií a zpomalení Číny s dopady na jeho exporty. Realita je však daleko složitější.
Svoji stagnaci si Německo sebepoškozováním způsobilo samo
Německo udělalo svoji první velkou chybu roku 2012, kdy jeho vůdci akceptovali levicovou diagnózu evropské dluhové krize, která ze všech problémů obviňovala nezavedení zbídačujících úspor. Německo se uchýlilo k inflacionismu a roku 2014 odsouhlasilo tu samou monetární a intervencionistickou politiku, která už ničila celou Evropu. Německá vláda i Bundesbanka zdráhavě souhlasily s ohromnou monetární expanzí Evropské centrální banky (ECB) a s negativními nominálními úroky, přičemž Evropské komisi dovolila upustit od jejího dohledu nad přehnaným zadlužováním a upsat se ke „stimulačním“ balíčkům od váznutí k váznutí, jako katastrofy typu Junckerův plán a Příští generace EU, kdy po všech takových zpackaninách uvázla euro oblast ve stagnaci s větším dluhem a nyní i s inflací. Německo v posledních pěti letech utrpělo kumulovanou inflaci více než 20 %. Politici z toho sice obviňují Ukrajinu a Putina, všichni ale dobře víme, že to jsou směšné výmluvy. Peněžní zásoba roste a neustálé nárůsty vládních výdajů vymazaly kupní sílu eura a rozdmychaly inflaci. „Rozhoření inflace předcházel nárůst objemu peněz a země s větším nárůstem peněz zažívaly značně vyšší inflaci,“ (Borio et al., 2023).
Keynesiánci sice věří, že slabší euro by mohlo posílit německé exporty, to je ale mýtus. Exportně úspěšní rostou díky vyšší přidané hodnotě, ne kvůli nízkým nákladům. Každopádně všechny Evropskou unií přijaté intervencionistické politiky přivodí slabší měnu i slabší ekonomiku.
Druhou sebevražednou chybou byla jeho energetická politika. Vysoké ceny energií nejsou dány osudem. Přišly ze zpackaných energetických politik, které německé politiky dohnaly k odstavení jejich jaderné flotily a k utracení více než 200 miliard eur za dotace na vrtkavé a chvilkové technologie, jen aby pak museli stejně pokračovat ve využívání uhlí a lignitu, na něž podle AGEB 2024 připadá 25 % jejich energetické spotřeby. Ve skutečnosti 77 % jejich energetické spotřeby a 40 procent jejich produkce elektřiny pochází z fosilních paliv. Němečtí politici rovněž převzali agendu EU, která zakazuje rozvoj těžby domácího zemního plynu, ale zmnohonásobili dovozy kapalného zemního plynu z USA vyráběného frackingem. To je fascinující. Ovšem jsou tu ještě nesmírné dotace a regulované náklady, co zvyšují spotřebitelům účty, takže více než 60 % ceny elektřiny zaplacené spotřebiteli je za regulacemi vnucené dodatečné náklady a daně, včetně nákladů na CO2 povolenky, což jsou skryté daně. Němci platí více za energie a ještě závisí na fosilních palivech, protože vláda zničila jejich přístup k levnému ruskému zemnímu plynu a nahradila ho drahými a nespolehlivými náhražkami. Jen partička politiků tu může rozhodovat o vstupu do energetické války a zároveň o zákazu alternativ.
Třetí osudovou chybou bylo zbaštit čím dál více sebepoškozující politiky pocházející od Evropské komise a Evropského parlamentu. Není to zpomalení čínské ekonomiky, co strhává globálního vůdce exportu do stagnace zvláště, když tento asijský obr roste o 5 % ročně. Vůdčí země globálního exportu jako Německo bylo správně hrdé na dodavatelské řetězce, které umožnily jeho průmyslu růst díky produktům s vysokou přidanou hodnotou, technologiím a globálnímu dosahu, s nímž německé společnosti prodávají po celém světě a orientují se v jakémkoliv makroekonomickém prostředí. Tím, co dohnalo kdysi mocný německý průmysl ke stagnaci a úpadku i přes robustní globální růst, byla kombinace přehnaných regulací, odrazování od inovací, rostoucí daně a přijetí katastrofální agendy 2030, která zakazuje vozidla se spalovacími motory. Politici zdemolovali prodejní potenciál celého průmyslového komplexu pomatenou environmentalistickou a regulatorní politikou. Aktivisté zneužili jako by nevinnou agendu 2030 k uvalení intervencionistického a neproduktivního modelu, čímž vymazaly celé sektory průmyslu i zemědělství Německa. Ten zvrhle pojmenovaný Zákon o obnově přírody, který téměř znemožňuje podnikání v primárním sektoru, dále tyto škody utvrzuje.
Postupné uvalování přehnaných regulací a odrazování od inovací Evropskou unií v Německu též vedlo ke značné ztrátě jeho postavení technologického vůdce. Inženýrská a technologická dominance Německa se zakládala na otevřeném, vysoce konkurenčním a za úspěch odměňujícím systému, který zničila byrokracie a regulace. Německo je sice globálním vůdcem v podávání patentů, ale zaostává už za Spojenými státy a hlavně promítání se patentů do uplatnění v businessu se prosazuje jen uboze.
Němečtí politici tvrdí, že všechny ty výše uvedené potíže se v budoucnu stanou posílením. O čemž pochybuji, protože historie selhávání jejich předpovědí je ohromující. Tím, co Německo potřebuje, je opustit inflacionismus, intervencionismus a aktivismus podle návodu z komiksů. Pokud Německo tyto změny přijme, jeho hospodářství zažije značný růst.
Německo nemá problém s nedostatkem konkurenceschopnosti či lidského kapitálu; má politický problém. Přestaňte se socialistickým intervencionismem a Německo bude zpět ve svém trendu růstu a vedení v produktivitě.
Kategorie: Autorské články
Němci už nemají šanci !