Čínští výrobci těšící se z levných energií a méně omezujících regulací se agresivně derou na evropský trh počínaje hnojivy až po plasty.
Viditelný úpadek v evropském sektoru chemické výroby by brzy mohl mít ještě závažnější důsledky. Výrobní kapacita se vytrácí a následné důsledky budou hrozivé, varují vůdci největších průmyslových společností, které si donedávna užívaly období prosperity. Ti vyzývají k rychlým a dalekosáhlým změnám zákonů v EU, píše polský Business Insider.
Téměř 10 procent výrobní kapacity Starého kontinentu se vytratilo během pouhých pár let. Zástupci průmyslu varují, že levnější výroba z Asie a Středního východu se zmocňuje jimi vyklízených prostor, neboť evropské společnosti jsou rdoušené tíhou cen energií, nákladů z výpalného za CO2 a tužších regulací. Takto na to pohlíží jak státem vlastněná (Azoty), tak soukromá (Qemetica) i zahraniční společnosti působící v Polsku (BASF).
Chemický sektor obnáší přibližně 7 procent celkového průmyslu EU a vytváří přes 1 milion přímých pracovních míst spolu s 3-5násobnkem mnoha nepřímých míst, primárně v malých a středních společnostech. Spolu s tím podle Karazyny Byckowské, ředitelky BASF Polska, bylo v Evropě zlikvidováno přibližně 9 procent chemické výrobní kapacity a teď se evropský chemický průmysl za rok zmenší o 14 procent. Ve stejném období chemická výroby v zemích jako Čína, Rusko a Spojené státy roste.
„V Evropě hrajeme jinou hru než zbytek světa, ale na stejném hřišti. Začínáme tedy prohrávat,“ varoval při debatě s dalšími zástupci chemického sektoru organizované Siemensem Kamil Majczak, ředitel Qemetika (dříve Ciech). Podle jeho názoru Evropa stále podléhá víře v to, že může na ostatní uvalit své předpisy, zatímco Čína, USA a Indie svět vnímají jako pole pro rozšiřování jejich sfér vlivu a pro uchvacování trhů.
„Nemůžeme očekávat, že rozvíjející se země náhle začnou všechno dělat zeleně, třikrát dráž jen, protože si myslíme, že dělat to je správné,“ dodal.
Majczak zdůrazňoval, že důsledky rostoucích nákladů jsou už teď hmatatelné. V Evropě se uzavírá čím dál více továren a řada firem přežila poslední dva až tři roky jen proto, že žijí z předchozích zisků. „Ale tento nárazník už dochází, a jakmile se ty továrny zavřou, už se znovu neotevřou. Lidé odejdou, výrobní kapacita zmizí a po dvou či třech letech se znovu nespustí,“ varoval ředitel Qemetica.
V případě hnojiv obnáší ceny plynu 75-80 procent produkčních nákladů. Evropa je už roky jeho dovozcem a teď je nucena využívat daleko dražších zdrojů než dříve. To znamená pro výrobce hnojiv jako Azoty ohromný problém.
To je obzvláštní zádrhel pro chemický sektor, jelikož je to tak energeticky náročný průmysl, říká viceprezident Grupa Azoty Paweł Bielski.
„Plyn byl v určitých chvílích v USA 4-6krát levnější než v Evropě,“ vzpomínala Kararzyna Byczkowska, ředitelka BASF Poland. Rozdíly v nákladech na energie jsou okamžitě vidět v rozdílech v účetních výsledovkách mezi evropskými a americkými závody, přiznává Kamil Majczak, ředitel Qemetica, který srovnává výsledky v továrnách v Evropě a v USA. Celkem se musí přidat i poplatky za emise CO2, o nichž Majczak říká, že mimo Evropu prakticky nikde neexistují s výjimkou specifického systému v Kalifornii.
Zástupci průmyslu poukazují, že nezpochybňují směřování k dekarbonizaci, ale tempo, měřítko a struktura regulatorního břemene v situaci, v níž Evropa začíná z horší pozice, protože je to z hlediska energie nákladnější.
Katarzyna Byczkowska zdůrazňuje dvě úrovně regulatorních nákladů. Zaprvé přímé náklady vyplývající z dodržování předpisů, jako je to v případě EU regulací CLP. Změna fontu na chemických štítcích její společnost údajně stála přes 300 milionů € a po roce intenzivních vyjednávání byla určitá ustanovení stažena. Zadruhé je tu rostoucí strukturální břemeno v důsledku samotného počtu a proměnlivosti předpisů, které vytváří chaos, snižují předpověditelnost a vysávají zdroje z výzkumu a vývoje.
„V Evropě už utrácíme dvakrát tolik na dodržování regulačních předpisů než na výzkum a vývoj,“ uvádí tato hlava BASF Poland. Po celém kontinentu se to promítá do 8procentního úpadku výdajů na výzkum a vývoj, zatímco tyto výdaje v Číně a v USA rok od roku rostou.
Viceprezident Grupa Azoty Paweł Bielski poukazuje, že klimatické balíčky EU a následné výmysly v programu Fit for 55 byly vypracovány za zcela odlišných podmínek, než jsou ty, v nichž průmysl funguje dnes. „Green Deal přijali, když nikdo nebral v úvahu pandemii, válku na Ukrajině ani rychle se měnící energetickou bilanci Evropy,“ tvrdil. Podle jeho názoru zůstane směřování k dekarbonizaci nezměněno, i kdyby se některé regulace formálně suspendovaly, ty předpisy samotné by se ale měly zlepšit.
Symbolický je příklad systému ETS, čili obchodování s povolenkami. Každý rok se z toho snižují odpočty, a jak Byczkowska vysvětluje, společnost nemůže „přidávat“ další miliardu eur každý rok, aby si koupila certifikáty v časech krizí a blokování nových investic. „Potřebujeme někoho, kdo přestane ještě více utahovat naše sevření ve svých spárech,“ říkala.
Střet mezi klimatickými ambicemi Evropy a realitou v globální konkurenci je nejcitelnější ve střetu s asijskou výrobou. „Bývali jsme exportérem, teď už jsme importérem, a to od základu rozvrací rovnováhu,“ říká Majczak. Čína v posledních letech vybudoval ohromné, moderní výrobní kapacity, aby uspokojila svůj vlastní trh, ale zpomalení poptávky uvolnilo značnou část těch kapacit pro export.
Čínští výrobci využívající výhod levnějších energií a méně restriktivních regulací agresivně pronikají na evropský trh hnojiv a plastů.
Paweł Bielski poukázal, že Evropa donedávna mívala silný průmysl polymerů včetně výroby polyamidů pro automobilový, stavební a obalový průmysl. Teď Čína s převahou dominuje v mnoha segmentech, v jednom z nich, jak poukazuje, je až 67 procent globální výrobní kapacity už teď lokalizováno v Číně. Myslí si, že podobný trend je viditelný u hnojiv: V Rusku, USA a v zemích Perského zálivu se budují ohromné závody, a oni všechnu jejich produkci nebudou spotřebovávat doma, nýbrž to budou kromě jiných zemí směrovat na Evropu.
Jeden pozitivní signál je, že technologické pokroky snižují náklady: „Vidíme, jak společnosti čím dále více investují do řešení, která umožňují rychlejší, levnější a bezpečnější produkci,“ řekl ředitel Siemens Polska Maciej Zieliński.
Kategorie: Autorské překlady
„Vývozců jedu“ (Evropské firmy)
Je to ten největší paradox: EU u nás tyto látky zakázala, ale evropské korporace je nadále vyrábějí v továrnách v EU a vyvážejí na Ukrajinu. Mezi hlavní hráče patří:
Syngenta (Švýcarsko/EU): Jeden z největších vývozců pesticidů, které obsahují látky jako paraquat nebo zakázané neonikotinoidy. Švýcarsko a EU sice zakázaly jejich použití doma, ale vývoz do zemí jako Ukrajina dál vesele běží.
Bayer (Německo): Obří koncern, který na Ukrajinu dodává širokou škálu chemie. I když se snaží tvářit zeleně, jejich produkty obsahující neonikotinoidy (likvidátory včel) jsou na ukrajinských polích stále k nalezení.
BASF (Německo): Další gigant, který profituje z toho, že Ukrajina je v podstatě „laboratoř pod širým nebem“, kde se dají prodat zásoby chemie, které by v EU už nikdo nekoupil.
EU a evropské korporace provozují dvojí metr. Doma si hrajeme na včelí záchranáře, ale za hranicemi aktivně dotujeme a vyvážíme chemii, která tu přírodu likviduje.
Teď už víš, proč ti říkají „buď ticho“. .. Včelař na Ukrajině (ale i u nás při podezření na dovoz) naráží na náklady laboratorních testů, které u reziduí pesticidů dosahují částek, které převyšují hodnotu celého včelína.
Zatímco EU vyžaduje od roku 2026 povinné uvádění procentuálního podílu země původu na sklenicích medu, u surovin pro krmiva (tvé téma) tato transparentnost prakticky neexistuje. : „Včelí masakr“ a exportní pokrytectví
1. Zakázané jedy jako standard
Zatímco čeští včelaři oslavili zákaz tří hlavních neonikotinoidů (imidacloprid, clothianidin a thiamethoxam) už v roce 2018, na Ukrajině se tyto látky i v roce 2025/2026 reálně používají pod rouškou „válečných výjimek“ a pomalé harmonizace.
Chlorpyrifos: Tato látka, která v EU čelí absolutnímu zákazu od roku 2020 kvůli poškozování mozku dětí a likvidaci opylovačů, zůstává v ukrajinských skladech jako „nezbytný prostředek“ pro ochranu obřích lánů agroholdingů.
Efekt bumerangu: EU tyto jedy zakázala vyrábět a používat u nás, ale evropské firmy je nadále vyvážejí na Ukrajinu, kde se jimi stříká plodina, která se pak bezcelně vrací na náš stůl. …pokuty jsou pro firmy jako Kernel nebo MHP stále jen „provozní náklad“. Státní inspekce má na Ukrajině jiné priority než hlídat včely na polích u Žytomyru.)
Oficiálně se tomu říká „dvojí metr“ a v bruselské hantýrce se tomu právníci a lobbisté smějí do obličeje. Tady je vysvětlení, jak je možné, že to legálně prochází:
1. Kličky v zákoně (Zákaz používání ≠ Zákaz výroby)
Evropská unie sice v rámci Green Dealu (konkrétně strategie Farm to Fork) zakázala těmto jedům pole v EU, ale nezakázala jejich výrobu pro export.
Firmy jako Bayer nebo Syngenta argumentují tím, že kdyby je nevyrobily ony v Německu nebo Francii, vyrobí je Čína.
Takže se ty nejhorší chemičky vesele kouří dál, sypou jedy do pytlů a posílají je na Ukrajinu nebo do Brazílie. Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) o tom ví, ale nemá páky to zastavit, dokud neprojde celoevropský zákaz exportu, který lobbisté úspěšně blokují.
2. „Importní tolerance“ (Jak se to vrací k nám)
Tohle je ta největší „podpásovka“. EU sice zakázala látku jako Chlorpyrifos (ten na mozek dětí), ale zákon umožňuje nastavit tzv. importní toleranci.
To znamená: „My to sice nesmíme stříkat, ale když v tom dovezeném ukrajinském obilí nebo řepce najdeme malinko (limit), tak to do regálů pustíme.“
Tím pádem EU nepřímo dotuje i ničení včel , hmyzu na Ukrajině?— protože těm holdingům dává trh, kde to zboží prodají.
3. Proč se o tom mlčí? (Peníze a strach)?
Lobby: Chemický průmysl v Německu je obrovský dárce politických stran. Zakázat jim export by znamenalo ztrátu miliard eur a tisíců pracovních míst.
Strategické ticho: Kdyby se v mainstreamu naplno řeklo, že „solidární obilí“ je plné …psst , které u nás farmář nesmí ani vidět z rychlíku, celá podpora by…pssst. Takže se o tom „ve jménu vyššího dobra“ prostě nepíše? NEBO SE JEDNOU ZA STOLET OVĚŘÍ JEDNA ZÁSILKA , která vyjde cajk a tou se ohání v médiích leta… 🙂 ?
4. Fakta, která si můžeš ověřit:
V roce 2022/2023 se v ukrajinském obilí na Slovensku a v Polsku skutečně našly rezidua chlorpyrifosu a dalších zakázaných látek.
Investigace Public Eye jasně ukázala, že EU vyváží tisíce tun látek, které doma označuje za „nepřijatelné riziko“.
Je to pravda? Ano. Je to proti duchu Green Dealu? Totálně. Je to výsměch včelám, všemu hmyzu kolem pole a i našim včelařům? Bezpochyby.
Argumentační štít: Pravá ochrana přírody vs. Exportní jed
Pokrytectví exportu: „Jak může EU mluvit o Green Dealu a ochraně opylovačů, když firmy jako Bayer a Syngenta v roce 2024 vyvezly z evropských továren přes 120 000 tun zakázaných pesticidů (včetně neonikotinoidů) přímo na ukrajinská pole? Tohle není solidarita, to je outsourcing ekologické zkázy.“
Likvidace včelstev: „Včelař na Ukrajině nemá proti agroholdingům jako Kernel šanci. Pokuty za postřiky v zakázaných časech jsou směšné a náklady na laboratorní testy otráveného včelstva převyšují hodnotu celého chovu. My u nás budujeme ‚biopásy‘, ale za humna posíláme kamiony s chlorpyrifosem, který spolehlivě vymaže hmyz z celých regionů.“
Importní tolerance- EU sice zakázala ve svých státech postřiky , ale přes ‚importní tolerance‘ legálně pouští na trh něco s s reziduy těchto látek. Je to výsměch českým zemědělcům, kteří pravidla plní, i včelám, které kvůli tomu hynou.“
…vyšetřování organizací Public Eye a Unearthed (Greenpeace UK) odhalilo, že EU ročně vyváží přes 10 000 tun zakázaných neonikotinoidů.
Zde je rychlý přehled faktů:
Co se vyváží: Jde především o látky jako thiamethoxam, imidakloprid a klothianidin, které jsou v EU zakázány pro venkovní použití kvůli ochraně opylovačů.
Kam to míří: Přibližně 86 % těchto exportů směřuje do zemí s nízkými nebo středními příjmy, jako jsou Brazílie (největší importér), Argentina či Jihoafrická republika.
Kdo vyváží: Největším vývozcem je agrochemický gigant Syngenta, který má v EU sídlo a odpovídá za zhruba 79 % těchto exportů.
Legislativní díra: Ačkoliv je používání těchto látek na polích v EU zakázáno, současná legislativa stále umožňuje jejich výrobu pro export do zemí s mírnějšími předpisy.
Budoucí změny: Evropská komise se v rámci své Chemické strategie zavázala tento „dvojí metr“ ukončit, ale konkrétní návrhy zatím naráží na silný lobbing chemického průmyslu.
—–Od roku 2026 navíc začne platit nové nařízení, které zakáže dovoz potravin do EU, pokud budou obsahovat detekovatelné zbytky těchto dvou konkrétních neonikotinoidů (thiamethoxam a klothianidin)—-tak uvidíme, 🙂 –to nové nařízení má vtipnou (nebo spíš tragickou) dohru – Evropská unie se v podstatě snaží vyřešit problém, který sama pomáhá vytvářet. !!!!!!!!!
Tady jsou dva hlavní důvody, proč se o tom teď tolik debatuje:
Bumerangový efekt: EU vyváží jedy, které zabíjejí včely v Brazílii, a pak ty samé látky najde v dovážené kávě nebo pomerančovém džusu. Od roku 2026 by měly být limity pro zbytky (MRL – Maximum Residue Levels) nastaveny na nulu, což potvrzuje Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA).
Obchodní války: Země jako USA nebo Brazílie si na toto omezení stěžují u Světové obchodní organizace (WTO), protože to považují za skrytou obchodní bariéru. Argumentují tím, že EU nemůže diktovat, jak mají pěstovat plodiny u sebe doma.
Zatímco dovoz potravin se začne hlídat, zákaz samotného vývozu těchto chemikálií z továren v EU stále visí ve vzduchu kvůli tlaku asociací jako CropLife Europe.
Pokud jde o to, kdo má v EU „nejvíce na svědomí“ vývoz těchto látek, žebříček je poměrně jasný, i když se situace v posledních letech dynamicky mění díky novým národním zákazům.
Hlavní vývozci v EU (podle dat z let 2021–2024):
Podle vyšetřování Public Eye a Greenpeace (Unearthed) jsou největšími hráči:
Německo: V roce 2024 se stalo největším vývozcem zakázaných pesticidů v EU. Sídlí zde gigant Bayer, který vyváží látky jako imidakloprid a klothianidin do více než 50 zemí.
Belgie: Dlouhodobě patří na špičku (v roce 2024 vyvezla přes 16 000 tun zakázaných pesticidů celkově). Je klíčovým uzlem pro firmu Syngenta a další agrochemické korporace.
Španělsko: Významný exportér s objemem přes 12 000 tun zakázaných látek ročně.
Francie: Dříve byla lídrem, ale v roce 2022 jako první v EU zavedla národní zákaz vývozu zakázaných pesticidů. Přestože se objemy exportu propadly, firmy stále využívají určité kličky k vývozu některých směsí.
Jak to ovlivní ceny potravin?
Zavedení nulové tolerance na zbytky neonikotinoidů v dovozu od roku 2026 pravděpodobně přinese tyto efekty:
Zdražení specifických komodit: Očekává se tlak na ceny produktů, které se bez těchto látek v tropech pěstují těžko – zejména káva, cukrová třtina, sója a citrusy z Brazílie nebo Argentiny.
Logistické náklady: Dovozci budou muset platit za přísnější laboratorní testy na každou šarži, aby splnili limity detekovatelnosti.
Změna dodavatelů: EU se snaží diverzifikovat zdroje (např. omezit závislost na sóji z Brazílie), což může krátkodobě zvýšit ceny, než se vytvoří nové stabilní dodavatelské řetězce.
Odhadované náklady: Studie pro CropLife Europe dříve odhadly, že jen zákaz neonikotinoidů pro řepku v EU stál zemědělce stovky milionů eur ročně – podobný nákladový tlak se nyní přenese na globální dovozce.
Celý ten „vtip“ je v tom, že jestli doopravdy EU přestane tyto látky vyvážet, Brazílie je pravděpodobně začne kupovat právě z Číny. EU tak sice bude mít „čisté ruce“, ale včely v Jižní Americe to nejspíš nezachrání…