V mediálním businessu je pět měsíců věčnost. A opravdu to vypadá jako by uplynula věčnost od okamžiku, kdy ředitel německého chemického gigantu Evonik Christian Kullmann na konci října tvrdě kritizoval evropskou klimatickou politiku.
Tehdy Kullman poskytl interview Süddeutsche Zeitung, v němž vyzýval, pokud ne k úplnému zrušení, tak alespoň ke značnému oslabení celoevropského systému obchodování s emisemi CO2, kvůli dramatickému stavu ekonomiky.
Kullmann správně poukazoval, že nikde na světě nejspíš neexistuje přísnější režim pro CO2 než v EU. A jelikož klima, jak víme, nemá žádné hranice, tak tvrdil, že nemá moc smysl znevýhodňovat takovýmto způsobem domácí špičkové technologie. Výslovně mluvil o drahém systému obchodování s CO2, které pod pláštíkem klimatické politiky tímto relativně novým mechanismem pouze za uplynulý rok z německé ekonomiky vysálo ohromujících 21,4 miliard €.
Pět měsíců po těchto pozoruhodných prohlášeních stručně porušujících dlouhodobé ticho u německých vůdců průmyslu je nutno položit otázku, zda někde jinde ve světě existuje srovnatelný projekt s režimem EU pro CO2. S tím, jak Spojené státy opustily svou politiku umělé energetické nouze, svoji válku s konvenční výrobou energie a regulací své průmyslové základny tvrdou rukou, zůstala už EU ve své ideologické kampani proti ekonomické racionalitě osamocená. Zjevně nikdo další není ochoten se přidat k chóru evropského klimatického apokalyptismu.
Takový evropský izolacionismus by mohl být jinde vnímán jako forma pozdní fáze anti-kolonizace, jak návrat kapitálových toků od kajícných Evropanů ochotných přijmout vlastní oběti, aby jiným regionům pomohli dostat se zase na nohy. Po celém světě tuto nezvykle naivní „sebevraždu ne-růstem“ vítají, protože jim nejen poskytuje tzv. klimatickou podporu z evropských fondů, ale co je důležitější, urychluje průmyslové investice evropských společností servírované na stříbrném podnose eko-socialistickými politiky. Evropa teď zjevně na tuto ingredienci civilizace pohlíží tak, že se bez ní obejde.
V Číně se naučili zůstat potichu, kdy geopolitičtí rivalové páchají chybu za chybou, jako tomu teď je s evropskou klimatickou politikou. Energeticky náročné firmy jako Evonik jsou pokutovány cenami CO2 jako umělou konkurenční nevýhodou. Jakmile jsou začleněny do politických a administrativních sktruktur, představuje to skutečný program stimulů, aby utekly do průmyslových oblastí v zahraničí.
Spolu s tím Čína, podobně jako čím dál více deregulované Spojené státy za prezidenta Donalda Trumpa, na globálních kapitálových trzích vytváří silný vakuový účinek. Svět si užívá, jak k nim uniká německý a evropský strojírenský a průmyslový kapitál.
Takováto dynamika je zvláště zjevná v chemickém průmyslu. Ten jakožto vysoce energeticky náročný sektor utrpěl od evropské klimatické politiky jedny z nejtěžších ran, spolu i s automobilovým průmyslem. Kullmannovo varování spolu s erozí ekonomických základů bylo více než ospravedlnitelné, došlo k tomu ale příliš pozdě a zatím je to osamělý hlas v divočině.
Od roku 2018 přišel německý chemický průmysl o zhruba čtvrtinu své produkční kapacity. Provoz v tomto sektoru funguje v průměru s využitím kapacit jen na 70 %, což je úroveň představující depresi sektoru, jakou Německou od konce II. světové války nezažilo.
Avšak čím více, se ekonomická situace zhoršuje, tím rozhodněji němečtí politici lpí na své víře v Zelenou transformaci. Korporátní ticho zajišťuje ohromná dotační mašinérie, stejně jako nadržování mediálního sektoru poskytujícího tomu širšímu ekonomickému úpadku hlasitou mediální okrasu.
Brusel pod tlakem evropského průmyslu v rámci taktického mediálního šálení souhlasil s ulehčením od břemene nákladů za CO2. Očekává se, že Evropská komise dočasně zmrazí objem obíhajících certifikací v rámci tržní stability, aby se stabilizovaly ceny.
Takový výsledek pro ředitele Evoniku Kullmanna vypadá, že to Brusel vzal. Jeho ostrá kritika mechanismu CO2 se z mediálního éteru záhadně vytratila. Změna nálady zjevně přichází po slibech dalších dotací.
Tento destruktivní mechanismus se vynořil ze směsi velkých korporací a eko-socialistického politického vedení. Na mediální úrovni hrají ředitelé korporací s politickými hráči něco jako hru ping-pong, která simuluje kritickou debatu a konflikty zájmů na nejvyšších úrovních rozhodovacích procesů.
Zjevně není žádná vůle byť i zpomalit přerozdělování bohatství od produktivních sektorů společnosti k politicky protěžovaným sektorům ekonomických pijavic, jako je Zelená ekonomika, a to i přes vleklou ekonomickou stagnaci. Ekonomické a sociální důsledky této politiky se zatím v pohodě, jak v Bruselu, tak v Berlíně ignorují.
Kategorie: Autorské překlady