Evropská choroba: Německo vstupuje do dluhové spirály

Německo je na cestě ke ztrátě reputace jako fiskálně odpovědného státu. Spolková vláda bezuzdným utrácením zemi žene do bouřlivých vod.

Ve čtvrtek Handelsblatt referoval o nové díře v rozpočtu. Do roku 2029 by předtím nefinancované dodatečné dluhy měly podle očekávání narůst ze 144 miliard € na 150 miliard €, uvádí řada vládních zdrojů. Tohle nepřichází jako součást plánovaného spolkového dluhu, nýbrž je to navrch k němu. Naposledy předložila koaliční dohoda další plánovaný penzijní doplněk pro matky do roku 2027, což zvýší výdaje o dalších 4,5 miliardy €.

https://x.com/zerohedge/status/1897330249068896436?ref_src=twsrc%5Etfw%7Ctwcamp%5Etweetembed%7Ctwterm%5E1897330249068896436%7Ctwgr%5E1e73b85b32d1f567a960aa51d873fa492959362c%7Ctwcon%5Es1_c10&ref_url=https%3A%2F%2Fwww.zerohedge.com%2Fpolitical%2Feuropean-disease-germany-enters-debt-spiral

Musí se to říci jasně: Německo pod kancléřem Friedrichem Merzem opustilo své snahy o fiskální poctivost a konzervativní rozpočty. Je to cena za vratkou politiku konsensu vykonstruovanou, aby se zabránilo konfliktu, a ta se hodila na krk daňovým poplatníkům.

Očekávatelný krach

Tato čísla jsou už teď alarmující, nacházíme se však stále ještě v klidu před bouří. Roku 2025 se čeká, že míra zadlužování dosáhne 3,2 % HDP. Do toho patří zhruba 82 miliard € nových spolkových dluhů, 15 miliard € dalších půjček spolkových zemí a místních správ a asi 37 miliard € spolkových „speciálních fondů“, tj. mimorozpočtového stínového dluhu.

Předpovědí je kolaps, je to moment, kdy se německá ekonomika ponoří do recese. Rostoucí nezaměstnanost a propadající se daňové výnosy vyvolají ve spolkovém rozpočtu a v sociálních fondech další napětí. Zatím se politici pořád cítí v bezpečí s veřejným dluhem na 63 % HDP, jakmile ale zavedeme program zadlužení 1 bilionem € Merzovy vlády, tak úroveň zadlužení může na konci desetiletí překročit 90 % HDP.

Německo teď praktikuje způsob fiskální politiky, jaký většina občanů nezná. Do Německa dorazily zvyky ze Středomoří, ne však ve formě slunného počasí, spíše ve formě zpackaných veřejných financí.

Daňové výnosy už dále díry v rozpočtu nezaplní

Němečtí politikové v projevu bezprecedentní bohorovnosti drželi během uplynulé dekády svůj sociální stát široce otevřený vůči migraci poháněné chudobou a vyvolávají tím nejen fiskální, ale i kulturní a ekonomický rozvrat. K tomu navíc je tu stárnoucí populace a ekonomická krize způsobená vlastní vinou. Všechny příznaky v sociálním systému teď naznačují příchod katastrofy.

Kombinovaný deficit se čeká, že do roku 2025 přesáhne 55 miliard €, převážně v povinném zdravotním pojištění, které dosáhne rekordního nedostatku skoro 47 miliard €. Dlouhodobé pečovatelské pojištění dále přidá 1,6 miliardy € ztrát a penzijní fondy se potýkají s chybějícími zhruba 7 miliardami €.

Z německého modelu sociálního systému svého času vyhlašovaného za „způsobilý pro příští generace“ se stala bezedná díra. Spolkové vykupování z dluhů, nouzové půjčky a čím dál větší odvody jsou charakteristické pro vstup sociálního státu do rané fáze kolapsu.

Vae victis – tj. přišly útrapy poražených – a posvěceni jsou ti, kdo tento úpadek předjímali a mají prostředky, aby unikli z pasti státního sociálního systému. Účet teď za to platí potichu trpící pracující, tj. ti hrdinové, kteří svou prací a ztraceným časem absorbují úpadek přinesený lehkomyslnou dluhovou politikou.

Dnešní sociální politika je primárně opravárnou k nápravě škod přinesených politickým intervencionismem. Ve snaze stmelit společnost umělou sociální soudržností podíl státu na HDP vyrostl na 50 % (jako u nás v ČR). I přes ohromné nárůsty daní, věci jako výpalné za CO2, silniční daně, zdanění nemovitostí a váznoucí pokrok se mezera mezi vládními výdaji a skutečnými daňovými výnosy čím dál více zvětšuje.

Od časů před lockdownem vyskočily veřejné výdaje zhruba o jednu třetinu, zatímco reálné daňové výnosy vyrostly jen o 14 %. I ekonomický negramot si může odvodit, že takový nesoulad naléhavě vyžaduje strukturální korekce.

Stojíme před křižovatkou

V Berlíně však nejsou žádné známky ústupu od tohoto kurzu. Politická konkurence mezi státistickými stranami včetně CDU přináší jediný výsledek: větší sociální rozpočty, sliby nekonečných sociálních dávek a větší vměšování do ekonomiky.

Německý stát loajální ke klimatické politice a k ideologii otevřených hranic slepě klopýtá na křižovatku. Rozpočtové krize nejde načasovat, ty přichází, když vlády přijdou o schopnost půjčovat si na kapitálových trzích. Jak kdysi o bankrotu řekl Hemingway: „Nejdříve přichází pomalu a pak je to náhlé.“

Jakmile ten okamžik přijde, když trhy státních dluhopisů řeknou ne, stojí před společností dvě možné cesty: totální státismus nebo radikální ekonomický liberalismus. V tom prvním se jak energetické, tak kapitálové trhy dostanu pod státní kontrolu a řízení hospodářství přejde na autoritářství. A na této cestě se právě Německo nachází.

Alternativou je ta argentinská, k níž se rozhodli pod prezidentem Javier Mileiem symbolizovaná jeho teď už proslulou motorovou pilou. Je to cesta návratu k civilizaci založené na omezené vládě zůstávající u ochrany vnitřní a vnější bezpečnosti.

Evropa je laboratoří

Ať se nám to líbí nebo ne, jsme všichni součástí rozsáhlého sociálního experimentu. Otázkou je: Může Evropa odvrhnout svůj degenerativní socialismus, tj. tu ideologii, která už kontinentu i světu přivodila tolik škod, nebo dále budeme upadat do toho infantilního vzoru a ze strachu a sentimentality odmítat reformy?

Předběžný náhled na naši vlastní budoucnost poskytují debaty o rozpočtu ve Francii. Státní kvóta Francie se vyšplhala na 57 %. Její politiky otevřených hranic selhaly. Její zbytnělý sociální stát už tam zemi učinil neovladatelnou.

To vše kulminuje do trvalé vládní krize státu, promítne se to do kolapsu důvěry veřejnosti. Ekonomická těkavost, kterou sociální stát už dlouho umírňoval, teď už vybuchuje do sociálních nepokojů v ulicích.

Sdílej na Facebook

Vlož na X

Kategorie: Autorské překlady