Politický centralismus nepřichází zadarmo. Brusel se na cestě ke Spojeným státům evropským zaplétá do pavučiny přetahování pravomocí, mánie posedlosti kontrolou a intervencionismu. A faktury za takovou aroganci se předávají dolů do nižších pater eurokracie.
V Berlíně právě proběhly oslavy. Německý kancléř Friedrich Merz v pondělí hrdě prezentoval to, co nazval návratem německého hospodářství zpět ze zabřednutí do deprese. Pod hluboce originálním (čti: bolestivě otřepaným klišé) sloganem „Vyrobeno pro Německo“ 60 vrcholných korporací země teatrálně předvádělo své už plánované investice jako něco na způsob aktu ekonomického osvobození. „Německo je zpět,“ vystavil Merz na X, tj. grandiózně, dětinsky a spíše otřepaně působící hlášku, než aby to bylo inspirující.
Německo krvácí
Realita německého hospodářství však předvádí jiný obraz. Pracovní trh se už propadl do poklesu, kdy tento rok zanikne přes 100 000 průmyslových pracovních míst. Rekordní vlna bankrotů a dramatický odliv kapitálu předvádí portrét hospodářství ve volném pádu.
Jak moc je Merzovo korporátní nadšení odtržené od ekonomických faktů se jasně ukáže na číslech o čistých přímých investicích v zemi: Roku 2024 zažilo Německo čistý odliv kapitálu ze země ve výši 64,5 miliardy €. Roku 2023 to bylo 67,3 miliardy € a roku 2022 ohromujících 112,2 miliardy €.
Německo krvácí. A skutečným skandálem je, že politické vedení země a ti, které k praktickým důvodům nazvěme „ekonomickou elitou“, odmítají mluvit o skutečných příčinách tohoto kolapsu.
Summit, který by byl opravdu „Vyroben pro Německo“ by vyzval k odchodu z agendy sebevražedné Zelené politiky. Takový by prosazoval drastické omezení byrokracie a vynucovaných regulací, návrat k cenově dostupnému ruskému plynu a znovuoživení jaderné energie, tj. pilířů jakékoliv seriózní průmyslové politiky.
Podíváme-li se na kontrast tohoto propagandistického představení s tvrdými čísly, je nám jasné, proč ta akce upadla do zapomnění jako postrádající inspiraci a vyprázdněná, kterou rychle archivují jako další placebo zákrok postmoderní politiky.
Účet od Bruselu
Pokud jde o Merze, ten byl nejspíš zaneprázdněn další noční můrou. Zatímco on slavil v Berlíně, polovina Evropy běsnila nad nafouknutých návrhem rozpočtu od jeho stranické kolegyně, předsedkyně Eurokomise Ursuly von der Leyen. Ta právě předložila svůj koncept Mezinárodního finančního rámce EU (MFF) na roky 2028 až 2034 s ohromným 1,82 bilionem €.
Nikdo nemůže Brusel obviňovat z nedostatečných ambicí. 100 miliard € je připsáno na udržení zástupné války na Ukrajině v chodu, zatímco dalších 650 miliard € je určeno pro mašinérii EU Zelených dotací, tj. pro pupeční šňůru její umělé eko-ekonomiky. Navržený rozpočet naroste o 750 miliard €, čili o skoro 50 %.
Na rozdíl od pětiletých pánů Číny jsou sny EU v sedmiletých cyklech. To je skutečný ráj centrálních plánovačů.
Bude-li zaveden, spustí tento mega-rozpočet obrovitý nárůst příspěvků členských států, kdy Německo, jako obvykle, zatáhne lví podíl. Od Německa se, na základě jeho ekonomické velikosti, očekává celkový příspěvek asi 25 %, čili zhruba 450 miliard €.
Pro srovnání: V současnosti platí Německo do rozpočtu EU asi 30 miliard € ročně a dostává zpět 14 miliard €, tj. čistá ztráta je 16 miliard € ročně. V rámci nového rozpočtu by čistý příspěvek Berlína mohl narůst až na 50 miliard € ročně, tj. více než na trojnásobek současné výše.
Dluhová spirála zrychluje
Cynici by mohli namítat, že Německo by mohlo absorbovat trochu dluhu navíc i bez poprasku. Berlín si konec konců plánuje stejně příští rok půjčit 90 miliard €, tak co nějakých 26 miliardiček € navíc? Vzhledem k HDP je to vzestup výdajů jen o 0,6 %. Nízká cena k zaplacení za stabilizaci centrální moci Evropy. V řeči německých politiků bychom to mohli nazvat Daní za demokracii.
A jelikož teď už v Bruselu ani v Berlíně zjevně nikoho nezajímají Maastrichtská dluhová pravidla, tak je cesta k dalšímu kolu dluhového financování euro-socialismu otevřená.
Merz spolu s von der Leyen a francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem vyznávají společnou víru v to, že konsolidace moci pod Bruselem je jedinou cestou, jak udržet geopolitickou relevanci Evropy.
Merz se čím dál více ukazuje jako oddaný centrální plánovač. Pod ním žádný na trhu založený restart nebude, žádný návrat k ústavní ekonomice.
Konec práva veta
Na současném rozpočtovém plánu Německa se ukazuje, že Berlín s tím souzní. Tu krizi totiž „zvládnou“ pomocí ohromného zadlužování a státem směřovanými investicemi fiktivního jakoby kapitálu.
Při řešení rozpočtového dilematu Bruselu můžeme čekat dvousměrné řešení: nové daně EU a vyšší národní příspěvky.
Zkusím tedy předpovědět, co nás čeká: během několika dalších měsíců při jednáních o rozpočtu zažijeme koordinovaný nátlak na zrušení práv veta jednotlivých členských států EU.
Ať si bude Viktor Orbán v Budapešti dupat, jak chce, tak pochod k socialismu v evropském stylu žádný vůl či osel nezastaví. Člověk si jen může představovat, jak si budou členové CDU pod vousy broukat Internacionálu.
Jakmile se s překážkou veta skoncuje, mohly by se národní dluhy slít dohromady pod záštitou Eurokomise a být monetizovány přes Evropskou centrální banku spolu s maskováním kamufláží digitálního Eura, to vše ve snaze zastavit vykrvácení Eurozóny.
A Ukrajinský konflikt poslouží jako ideální ospravedlnění takové masivní vlny vytváření veřejného zadlužení.
Sebeklamné iluze versus disent
Takové jsou tedy fantazie eurokratů. Realita naštěstí ideologii vzdoruje.
S tím, jak po celé Evropě pomalu bublá vzdor konzervativců, je značně nepravděpodobné, že by Brusel nenarazil na další fiskální krizi bez odporu.
Tento odpor fiskální hazardérství EU buď udrží na uzdě, nebo naopak spustí kolaps toho čím dál křehčího domečku z karet.
Kategorie: Autorské překlady