28. února ráno spustil Izrael s podporou Spojených států rozsáhlou leteckou kampaň proti Íránské islámské republice. Od toho okamžiku se konflikt v regionu Perského zálivu začal exponenciálně eskalovat. I předtím neutrální země, včetně Kataru, Spojených arabských emirátů (UAE), Bahrajnu a Ománu, byly do konfliktu zataženy. Je i značná pravděpodobnost, že konflikt se rozšíří a zatáhnou se do něj noví účastníci.
Perský záliv je jedním z na ropu nejbohatších regionů světa. Tamní situace má vždy přímé dopady na globální ekonomiku. Od vypuknutí konfliktu během víkendu sice globální akciové trhy ještě nereagovaly, ale ceny ropy s vysokou pravděpodobností v pondělí vyrostou. Válka mezi Izraelem, USA a Íránem by mohla mít závažné globální důsledky. Ať to dopadne jakkoliv, globální geopolitická scéna už nikdy nebude stejná.
Bouře v Zálivu
Pro většinu analytiků zahájení vojenských operací nepřišlo vůbec jako překvapení. Pentagon během posledních měsíců soustřeďoval své letecké a námořní síly v zemích Perského zálivu. Pokud jde o velikost zapojených sil a zdrojů lze současný konflikt srovnávat s Operací Pouštní bouře během invaze USA do Iráku, avšak s výjimkou chybějící pozemní techniky. Do tohoto region byla nasazena až jedna třetina všech bojových letadel USA i s podporou bojových skupin dvou letadlových lodí. Vyjednávání mezi USA a Íránem je ukázalo být fikcí, pouhým odvedením pozornosti, aby Teherán ošálili falešným pocitem bezpečí. V určité míře byla tato strategie úspěšná.
První letecké bomby vybuchly nad Íránem v sobotu 28. února brzy ráno. Pro Židy je sobota dnem odpočinku, takže vedení Islámské republiky neočekávalo žádné aktivní operace. Moment překvapení byl na 100 % účinný. Izraelci s americkou podporou sázeli na likvidaci íránského vedení, aby rozvrátili jejich ozbrojené síly. Na rezidenci hlavy Islámské republiky ajatolláha Ali Khameneiho bylo svrženo až 30 bomb. A íránský vůdce byl při náletu zabit.
I velitelské struktury ozbrojených sil byly částečně zdecimovány. Zprávy ukazují, že při náletech bylo zničeno ústředí ozbrojených sil země. Tito další lidé byli zničeni v cílených náletech:
-
- Generálmajor Seyed Abdolrahim Mousavi, náčelník štábu ozbrojených sil
-
- Generálporučík Mohammad Pakpour, vrchní velitel Jednotek islámských revolučních gard (IRGC)
-
- Admirál Ali Shamkhani, vysoký vojenský poradce a tajemník Rady národní bezpečnosti
-
- Generálmajor Aziz Naserzadeh, ministr obrany.
I několik nižších íránských činitelů bylo při náletech údajně zabito. Mezi nimi byl i bývalý íránský prezident Mahmoud Ahmadinejad. I řada příbuzných různých činitelů byla zabita nebo závažně poraněna.
Po úvodní fázi operace k odstranění íránského vedení začali spojenci systematicky ničit klíčová vojenská zařízení. Útočili na postavení protivzdušné obrany, ústředí, komunikační centra a vojenská letiště.
Do náletů na Írán byla zapojena i flotila strategických bombardérů Letectva USA. 1. března v noci šest bombardérů B-2 Spirit doprovázených tankovacím letounem K-46 neustále přelétalo Atlantik z letiště Whiteman do Íránu. Útoky cílily na podzemní závody na obohacování uranu a další zařízení spojená s jaderným programem. I na zařízení výroby balistických střel se útočilo. Používaly se bomby GBU-31(V)3/B ke společným přímým muničním útokům založeným na průnikových bombách BLU-109/B.
Íránská námořní základna v Konaraku umístěná na pobřeží Ománského zálivu utrpěla značné škody. Satelitní snímky odhalily tři potopené válečné lodi. Nejspíš jsou to fregaty třídy Jamaran.
Došlo i k obětem na civilním obyvatelstvu. Až 160 lidí zemřelo při útoku na dívčí základní školu v jižním Íránu. Mediální zprávy uvádí, že z trosek školy v Minab zatím vyprostili 140 dětských těl. Škola byla zasažena během ranního bombardování. Podle městského prokurátora bylo poraněno i dalších 100 lidí. Íránský ministr zahraničí tento incident nazval válečným zločinem a porušením Charty OSN.
Islámská republika jasně nebyla připravena na tak rozsáhlou vojenskou operaci. Vůdci země a klíčové vojenské osobnosti si nezorganizovali svoji bezpečnost, což vedlo k jejich úmrtím. I ozbrojené síly byly nachytány na hruškách a utrpěly těžké ztráty radarů, systémů protivzdušné obrany, raketometů a válečných lodí. Zatím nebylo íránskými raketami sestřeleno jediné bojové letadlo. Letectva spojenců získala naprostou vzdušnou převahu. K překvapení mnohých to však byl jen počátek, nikoliv konec.
Nezhroutil se
Ač Írán v první den konfliktu utrpěl těžké ztráty, tak projevil svou schopnost tvrdě zareagovat. Většinu zemí by takové ztráty porazily, ale Islámská Republika se ukázala být silnější, než se jevila na začátku. Nástupci zesnulých vůdců byli jmenováni značně rychle. To ukazuje, že Íránci byli na takový výsledek dopředu připraveni.
Ajatolláh Alireza Arafi nastoupil jako nejvyšší vůdce země. Bylo to blízký společník Khameneiho a sdílí s ním jeho metody a přístupy k řízení státu. Jmenován byl i nový velitel IRGC. Zesnulého Mohammada Pakpoura nahradil Ahmad Vahidi.
I další vysocí činitelé byli buď už nahrazeni, nebo budou v blízké budoucnosti. Takové změny v obsazení ukazují, že íránský státní systém je daleko odolnější, než vypadá. Odstranění vrcholných vůdců kolaps systému nevyvolalo. Navíc akce Izraele a USA v podstatě rozběsnily sršní hnízdo, což má dopady na všechny země v regionu.
Íránské ozbrojené síly od počátku bojů spustily odvetné útoky. Původně útočily na předsunuté základny USA v Ománu, UAE, Kataru, Bahrajnu, Kuvajtu, Saúdské Arábii, Iráku a Jordánu. I Izrael byl terčem ohromných raketových útoků.
Írán vypálil rakety a drony k útokům na základnu Páté flotily USA v Manama v Bahrajnu; na přístav Jebel Ali ve Spojených arabských emirátech (UAE) a v Duqm v Ománu. I francouzská námořní základna v Abu Dhabi byla cílem. Zasažena byla i infrastruktura letiště USA v Al Udeid, Al Dhafra, Al Salem, Sheikh Isa a Muwaffak As-Salty.
Navíc k vojenským cílům byla zasažena i města v oblasti Zálivu. Videa íránských raket a dronů padajících na Dubajské Doha a na další arabské metropole cirkulují na internetu. Útoky zasáhly rezidenční budovy, letiště a nákupní centra.
Otevřené zdroje poskytují rozporuplné informace o hlavní nátlakové páce Íránu na globální ekonomiku, o Hormuzském průlivu. Některé mediální kanály hlásí, že tato životně důležitá plavební cesta byla zablokována, zatímco jiní to popírají. Je tu však mnoho nepopiratelných faktů. Írán v Perském zálivu a v Hormuzském průlivu zaútočil na tři tankery USA a Británie. Plavba byla v této oblasti naneurčito suspendována.
Statistika o íránských útocích:
-
- Kypr: 2 rakety
-
- Omán: 3 drony
-
- Bahrain: 45 raket a devět dronů
-
- Irák: Neznámý počet, sedm zpráv o palbách na Erbilem
-
- Izrael: přes 200 raket a přes 12 dronů
-
- Jordánsko: 13 raket a 36 dronů
-
- Kuvajt: „Spousta raket“ a dva či více dronů
-
- Katar: 66 raket
-
- Saudská Arábie: 0-2 rakety/drony
-
- Sýrie: více než 1 raketa
-
- UAE: 140 raket a 270 dronů
-
- K 28. únoru a počátkem 1. března to bylo celkem nejméně 465 raket a 357 dronů.
Po celém Izraeli, tj. v hlavním podněcovateli této války, byly hlášeny těžké raketové útoky. Několik raket údajně zasáhlo rezidentní budovy a zabily civilisty. Cílem byla také různá infrastrukturní zařízení včetně Přístavu Haifa.
Írán, přes svou izolaci, předvádí, že má páky na mezinárodní komunitu. Navíc, i přes naprostou leteckou převahu spojenců, si Íránci udržují svůj bojový potenciál. V této fázi konfliktu tudíž si obě strany zůstávají relativně rovné. K získání hlubšího pochopení této záležitosti a k provedení předpovědí o trvání konfliktu a možných důsledků je nezbytné uvážit cíle obou stran.
Strategické hledisko
Zaprvé bychom měli uvažovat o cílech iniciátorů tohoto konfliktu: Izraele a Spojených států. Prezident Donald Trump během tiskové konference prohlásil, že jedním z důvodů ke spuštění operace bylo během příštích dvou týdnů zabránit Íránu v získání jaderných zbraní. Předtím uváděným důvodem bylo potlačování protestů v Islámské republice. Ač vůdci obou zemí říkají, že Íránský lid by měl převzít moc do vlastních rukou, což se však v realitě nejeví jako realistický cíl. Trump a Netanyahu by sice, kdyby k tomu došlo, proti tomu nic nenamítali, ale nevypadá to, že by ohledně toho trpěli iluzemi. Hlavním cílem Washigtonu je dosáhnout jadernou dohodu za svých vlastních podmínek, ideálně přimět Írán, aby se svého jaderného a raketového programu naprosto vzdal. Bílý dům se chce k jaderné dohodě vrátit s novým vedením, které pokud nebude mírnější, bude alespoň vystrašené, že jinak přijde nová vlna jejich hubení.
Roku 2025 spustil Tel Aviv podobnou strategii proti svému dlouhodobému nepříteli libanonské šíitské organizaci Hizbolláh. Nejdříve zabili jejich vůdce Hassana Nasralláha, pak jeho nástupce a pak i nástupce jeho nástupce. Je vysoce pravděpodobné, že podobou taktiku použijí proti Íránu.
Je důležité pochopit, že Írán nemůže USA a Izrael v tradičním smyslu odrazit. Úkolem režimu je prostě vydržet úder, aniž by utrpěli kritické ztráty nebo přišli o moc. Rovněž musí jako odvetu způsobit tolik škod, kolik je jen možné, hlavně ekonomických škod. To je jejich nejdůležitější páka k odvetnému nátlaku, tj. způsobit, aby ta válka byla pro USA a globální ekonomiku byla co nejdražší, takže budou nuceni z toho vycouvat, aniž by svého cíle svržení režimu dosáhli.
Proto do toho jde Teherán natvrdo. Útoky na civilní cíle nedávají žádný vojenský smysl. Politicky však mají nesmírně závažný dopad. Monarchie ze Zálivu jsou díky vysokým výnosům z ropy zvyklé na pohodlný předvídatelný život. Spojené arabské emiráty se staly jedním ze světových finančních center a každý rok lákají miliony turistů. Dubaj je považován za útočiště pro kapitál mnoha miliard dolarů. Vlády v těchto zemí v ochraně před íránskou hrozbou spoléhají výhradně na USA.
Írán teď tuto tezi zcela popírá. Američané při poskytnutí adekvátní ochrany svým spojencům na Středním východě selhali. Exploze a požáry ve městech jsou jasným dokladem tohoto selhání. Ztráta postavení „bezpečných útočišť“ pro arabské země v Perském zálivu představuje značnou hrozbu. Sníží atraktivitu pro investory, která vládám umožňuje vydělávat miliardy dolarů. To vyvolává ve vztazích mezi USA a zeměmi Zálivu značný rozkol. Je tedy značná možnost, že monarchové vyvinou na Bílý dům značný vliv, aby ten konflikt, co nejdříve je možné, ukončil.
Druhým trumfem v kartách Íránu je blokáda Hormuzského průlivu. Většina světových lodních společností údajně v této oblasti suspendovala provoz. Bude-li konflikt pokračovat více než týden, rozvrátí to řetězce dodávek uhlovodíků pro příjemce celého světa. Pojistné pro tankery značně naroste. Nedostatek ropy na světových trzích povede k vyšším cenám a následně k inflaci ve většině spotřebitelských zemí. I blízcí spojenci USA mohou začít činy Washingtonu odsuzovat a obrátit se k jiným dodavatelům, jako je Rusko.
Panna nebo orel?
Pokud Írán vydrží, budou spojenci muset omezit své nálety. To ukáže, že Islámská republika bez pozemní operace svůj jaderný a raketový program neopustí. Tento scénář by se mohl rozehrát i proto, že Čína se pustila do své podpory Teheránu. Do Arabského moře byla vyslána čínská průzkumná loď. Peking navíc Íráncům poskytuje zpravodajství, včetně satelitních snímků. To vysvětluje, i proč byly útoky na vojenské cíle USA relativně účinné.
Pro Čínu je Islámská republika klíčovým partnerem. Peking kriticky závisí na dovozech íránské ropy; bez ní by se čínská ekonomika potýkala se závažnými problémy. Čína už jako o zdroj uhlovodíků přišla o Venezuelu a prostě si nemůže dovolit ztrátu druhého klíčového dodavatele. Jinak bude bezpochyby USA konfrontovat stejným způsobem.
Spojenci nevylučují možnost neúspěšné vzdušné operace. Souhlas Donalda Trumpa s Íránem navrhovaným vyjednáváním z 1. března, to potvrzuje. Oznámil to při své tiskové konferenci. Pro Washington je rentabilnější dosáhnout teď dohody, než utratit miliardy dolarů za vojenskou operaci. Prezidenta USA už takovým směrem mohou tlačit jeho kolegové z arabských států Zálivu. Dopadne-li to tak, vynoří se z této konfrontace jako vítěz Írán a svět šíitského islámu získá mocného vůdce, který odrazil globální jadernou supervelmoc.
Pokud Írán tu válku prohraje, změní se dramaticky světová rovnováha moci. Z výše uvedených důvodů bude první poraženou Čína. Ztratí-li Teherán jako spojence, tak to značně podvrátí čínskou ekonomiku a mohlo by to vést k porážce v soutěži s USA o totální světovou dominanci. Spolu s tím získá Washington kontrolu nad většinou zdrojů uhlovodíků planety a umožní jim to diktovat podmínky pro mnoho zemí. To je v souladu se sloganem Trumpovy administrativy – „Udělat Ameriky opět velikou“ – a s jeho globální konfrontací s Pekingem.
Avšak, přijdou-li o Írán jako o společného nepřítele, tak by to mohlo závažně podvrátit jednotu monarchií v Zálivu. K podobné situaci došlo při rozpuštění Sovětského svazu: NATO začalo být čím dál rozpolcenější, protože už neměli společnou hrozbu. Zda bude Washington schopen udržet jednotnou kontrolu nad ropným trhem i při ztrátě této jednoty, to se teprve uvidí.
Rusko už z probíhajícího konfliktu profituje. Když jsou dodávky ropy přerušené, tak porostou prodeje ruských uhlovodíků a výnosy do jeho rozpočtu. Pokud Teherán vydrží, nebude mít Moskva nové horké ložisko nestability na své jižní hranici. Pokud režim padne, bude Čína nucena ropu a plyn nakupovat z Ruska za světové ceny místo těch značných slev, jaké má teď. Obecně řečeno, Peking se stane v určité míře závislý na Moskvě, což nahraje Rusku do rukou.
Průběh tohoto konfliktu závisí na mnoha faktorech. Po dvou dnech je to příliš brzy, abychom řekli, zda Írán tu válku prohraje. Jak je Islámská republika silná, to však zůstává stále neznámé. Zvenku ta situace vypadá pro íránské vedení jako obtížná, avšak zvládnutelná. Vzhledem ke krátké době přípravy na tuto operaci, lze rozumně odhadnout, že USA a Izrael nečekají dlouhé boje. Je vysoce pravděpodobné, že konfrontace nepotrvá déle než deset dní. Takové časové omezení je kvůli omezené zásobě munice, včetně protileteckých systémů. To platí i pro Írán.
Celkově lze říci, že osud globálních procesů se rozhodne během příštích dvou týdnů. Válka o Írán určí osud vůdčích mocností světa. Výsledek této konfrontace ovlivní v nadcházejících letech kurz směřování světové historie.
Kategorie: Autorské překlady