Weidel a její strana AfD tento zákon značně kritizovaly, ale teď se Weidel sama uchyluje k jeho použití.
Spolu-vůdkyně Alternativy pro Německo (AfD) Alice Weidel údajně podává trestní oznámení v případech, kdy ji občané kritizují, což AfD dosud tvrdě kritizovala jako porušení svobody slova.
Zákon zvaný jako Paragraf 188 Trestního zákoníku (StGB) umožňuje trestní obvinění v případech jako „urážka, pomluva a očerňování směřovaného proti politickým figurám.“ Uvedený zákon byl tvrdě kritizován poté, co se ukázalo, že vrcholní politici, včetně bývalého ministra hospodářství Roberta Habecka, tohoto zákona použili už mnohosetkrát, aby šli po těch, o nichž si myslí, že je „urazili“. Ve skutečnosti Habeck sám údajně podal nejméně 800 takových žalob.
Řečený zákon je ve své současné formě relativně nový. Jeho základy byly položeny roku 1951 ohledně „očerňování“ a pomluv, ale klausule o „urážce“ byla přidána roku 2021.
Od té doby se stal živnou půdou pro průmysl advokátů a politiků, kdy obojí si vydělávají značné sumy peněz pokaždé, když nějakého občana úspěšně stíhají za „urážku“.
Když se však odhalilo, že ho využívá i Weidel, tak to narazilo na kritiku obzvlášť, protože Weidel oficiálně říká, že ten zákon chce zrušit. A to se stalo i postojem AfD.
Mluvčí Weidel hájil používání tohoto zákona vůdkyní strany jako „rovnost právních prostředků.“ Mluvčí řekl, že AfD dále tento zákon odmítá, bylo by ale „pitomé, kdyby se s ním AfD sama nebránila, dokud není zrušen.“
To možná pro někoho může znít rozumně, ale použití takového zákona možná ztíží jeho zrušení, když ti, co se staví proti němu, ten zákon sami dále používají.
Zatím není jasné, proti komu Weidel žaloby podala a co bylo řečeno či napsáno. Byla prohlášena za „nacistické prase“ nebo jen označena za „idiota?“ Existuje široká škála možných urážek, některé extrémnější než jiné.
Habeck neblaze proslul žalobami na někoho, kdo ho prohlásil za „idiota“. Bývalá ministryně vnitra Nancy Faeser podala žalobu za svůj obrázek upravený fotošopem, jak drží transparent prohlašující: „Nenávidím svobodu projevu.“ Bývalá ministryně zahraničí Annalena Baerbock podala žalobu proti někomu, kdo ji prohlásil za „zatím nejhorší ministryni zahraničí“.
Když se do takových případů pouštěl tisk, tak líčil obraz popudlivých politiků, kteří se obohacují na směšných žalobách. V některých případech, jako s komentářem „idiot“ došlo i k policejním raziím domů, což líčilo obraz německé politické třídy sklouzávající do autoritářství.
Být politikem je drsný způsob obživy a bezpochyby dochází k určité míře obtěžování a občas i vyhrožování smrtí mnoha takovým politikům, jak na pravici, tak na levici, s nimiž se neustále potýkají. Hrozby smrtí však vždy byly ilegální, už dávno před nabytím účinnosti „zákona o urážce“.
Weidel se dostává do značné kritiky a přinejmenším jedna strana se už do ní pouští.
„Když chce něco politicky zrušit, ale sama toho mnohosetkrát používá, tak je to přinejmenším nekonzistentní. To Alici Weidel klade na úroveň Habecka,“ řekla levicová politička Sahra Wagenknecht, vůdkyně BSW v rozhovoru s Welt.
Wagenknech o tomto zákonu říkala, že Paragraf 188 je „autoritářská restrukturace společnosti“ a ona ho chce zrušit.
„Klauzule o urážce majestátu je pro liberální zemi nepatřičná. Je to součást autoritářské restrukturace společnosti, v níž už se politici nechtějí potýkat s veřejnou kritikou, ale radši nechají prokurátory, aby je toho zbavili,“ říkala.
Wagenknecht též uváděla, že si myslí, že došlo k řadě případů, kdy ona tento zákon mohla použít, ale neudělala jsem to.
„Mohla bych jenom samotného Karla Lauterbacha několikrát nahlásit za pobuřující urážky, ale neudělala jsem to,“ říkala Wagenknech o bývalém spolkovém ministru zdravotnictví a politikovi SPD. Zrovna minulý týden zběsile popisoval BSW jako „stranu Putinových sluhů“ a neúspěch strany Wagenknech dostat se do Bundestagu prohlásil za „požehnání“.
„Lze ho použít k umlčení jakékoliv kritiky vlády. Pokud občan považuje Habecka za ‚idiota‘, tak by to v liberální společnosti mělo spadat pod svobodu projevu,“ dodala.
Jedním z nejsměšnějších aspektů tohoto zákona o „urážce“ je, že se zjevně vztahuje jen na ty „nejmenší“ lidičky. Takové komentáře od uživatelů sociálních médií často vyhledává AI software a ty komentáře samotné často mívají malý až žádný dopad. Jinými slovy tyto urážka „nenarušují“ práci zapojených politiků. Když šíří největší urážky k nejvíce posluchačům takoví, jako dvorní šašek německého režimu Jan Böhmermann, tak ten volně servíruje urážky s nepatrnými důsledky.
Ve svobodné společnosti mohou „malí lidé“ vyjadřovat své názory stejně jako elita, ale to tady zjevně neplatí. Weidel nepomáhá při degradaci svobody slova v Německu, když se k tomu přidává.
Kategorie: Autorské překlady