Politické mocnosti ve Spojených národech a v Evropské unii strávily desítky let poučováním Afriky o klimatické „ušlechtilosti“. O těch slibech čisté uhlíkové nuly, cílech obnovitelnosti, rámci ESG (kritérií pro hodnocení udržitelnosti a etického dopadu firmy) a o dalším na neustále rostoucím seznamu předpisů na „zahojení planety“.
Ta tzv. elita rozvinutého světa, který se už industrializoval pomocí fosilních paliv a užívá si plného břicha se stabilní elektrickou sítí a bezprecedentním luxusem, prezentuje onu „nízkouhlíkovou“ ekonomiku jako morálně nadřazenou. Africké národy nutí, aby využívaly „udržitelné“ zdroje energií – hlavně větrné a sluneční – aby tak v podstatě Černému kontinentu zabránili v rozvoji, ač ten je bohatý na ložiska uhlí, ropy a zemního plynu, a zařídili tak jeho závislost na cizích vládách.
Teď ale, když africký podnikatel provádí rozhodné kroky ke zlomení okovů takové závislosti, ukazují se klimatičtí křižáci, že nejsou jen strážci planety, nýbrž i strážci geopolitické kontroly.
V listopadu 2025 nejbohatší podnikatel Afriky Aliké Dangote podepsal stavební smlouvu s prezidentem Zimbabwe Emmersonem Mnangagwou za 1 miliardu $ o stavbě ropovodu táhnoucího se 1 300 mil (2100 km) od Walvis Bay v Namibii přes Botswanu do Bulawayo v Zimbabwe. Týmy už pracují na trasování, logistice a výkupu pozemků i na regulatorních podrobnostech.
Projekt patří k vládní politice Zimbabwe a z ropovodu se stala morální povinnost země. Abychom pochopili proč, musíme se podívat na katastrofu mocenských struktur.
Jen málo moderních ekonomik zkolabovalo tak rychle jako Zimbabwe pod vládou zesnulého Roberta Mugabeho, která proslula korupcí a katastrofální pozemkovou reformou. Ze země, která dříve krmila Jižní Afriku, se stal odstrašující příklad.
Ač byl Mugabe svržen už roku 2017, tak Zimbabwe stále trpí každodenním 18hodinovým vypínání proudu, kvůli čemuž země podle odhadů Světové banky každý rok přichází o více než 6 % hrubého domácího produktu. Odstranění takového ekonomického břemene, by zemi vytvořilo prostor pro skutečný růst.
Zelení aktivisté chtějí, aby vláda spoléhala na přehradu Kariba, tj. na hydroelektrárnu, kterou ekologiské považují za „obnovitelnou“. Ale příroda není spolehlivá. Sucho způsobené jevem El Niño srazila výkon Kariba na chmurných 9 % kapacity. Přehrada vysychá a spolu s ní i ekonomická budoucnost národa.
Ropovod je slibnější. Jeho trasa od atlantického pobřeží Namibie přes stabilní demokratickou Botswanu do Zimbababwe vytváří pro Jižní Afriku nový strategický energetický koridor. Integruje 10 ekonomik Jihoafrické rozvojové komunity způsobem, jakým to desetiletí politických summitů nedokázaly.
Tato dohoda o ropovodu je ironií geopolitiky. Západ roky Afriku varoval před nebezpečím „čínské dluhové pasti“, přičemž však žádnou životaschopnou alternativu pro energetickou infrastrukturu nenabízel. Teď ten ropovod vytváří pan-africkou obchodní spolupráci, která obchází, jak klimatické kazatele Západu, tak pekingské půjčky.
Odhady pracovních příležitostí na tomto projektu jsou od 50 000 do 100 000 míst ve stavební fázi projektu i po dobu provozní životnosti. V zemích, kde nezaměstnanost překračuje 20 %, jsou to transformativní čísla.
Ropovod Danonte nabízí atraktivní způsob vedení ekonomiky: Zahraniční dodavatelé v očekávání výdajů za dodržování a regulací a „Zelených“ předpisů by si nejspíš za podobný koridor vyúčtovali desítky miliard. Dangote dodá ropovod, cementárnu, výrobnu hnojiv a energetickou infrastrukturu za zlomek takových nákladů.
Projekt udělá z Dangoteho rafinérie v Lagosu jednu z největších světových rafinérských podniků na jednom místě, když vzroste ze současných 650 000 barelů denně na 1,4 milionů do roku 2028.
Takový vývoj překreslí energetickou mapu regionu a ohrozí vnější zájmy. Čína a Západ soutěží o vliv nad africkými zdroji. Taková regionální palivová tepna oslabí jejich páky. Zemím, které si dodávají svou vlastní energii, už nemohou diktovat.
Pro Zimbabwe budou důsledky okamžité. Její ekonomika platí úplné výpalné za naftu dováženou náklaďáky. Každý litr překračuje spoustu hranic, všude se clem a zdržením. Že je Zimbabwe vnitrozemské, z něj dělá zranitelnou zemi. Ropovod tento vzor zlomí. Jakmile palivo přiteče z Walvis Bay do Bulawayo a dál do zimbabwské metropole Harare, ceny se propadnou a výrobní sektor konečně už přestane pohánět drahé palivo do elektrických generátorů.
To vysílá klimatickým carům děsivý signál, že rozvojový svět se probouzí. Vůdci jako prezident Mnangagwa a průmyslníci jako Dangote si uvědomují, že ta „Zelená energetická transformace“ je luxusní zboží – nejspíš navíc podvodné – které si nemohou dovolit. Vydali se na cestu jako Indie a Čína, tj. rychlou industrializací poháněnou vším, co funguje. A tím, co funguje, jsou tentokrát nepochybně fosilní paliva.
Kategorie: Autorské překlady